Liberální strana

Obchod s trestem

16. 4. 2006 - ln

Zavedení soukromých věznic vede ke zvyšování počtu vězňů, protože zainteresovaný kapitál si dokáže vylobbovat přísnější tresty

Česko připravuje projekt soukromé věznice. Na to, abychom mohli soukromé věznice podpořit, nebo proti nim protestovat, si musíme odpovědět na jednoduchou otázku: Je trest a uvěznění tržní statek jako každý jiný?

Liberální ekonomové jsou nakloněni tomu, že ano. Extrémní pól ekonomického liberalismu dokonce tvrdí, že právní systém od zákonodárství po vymáhání práva může být řízen trhem. Je zajímavé, jak blízko je od ekonomického liberalismu k politickému anarchismu. Uvědomme si, že se jedná o výrazný posun oproti zastáncům trhu, kteří jsou nezvratně přesvědčeni, že role státu je v ochraně vlastnických práv a jedině tak může každý na trhu dosahovat svých cílů, aniž by byl okraden. Odvážná interpretace tohoto tvrzení je, že kdyby lidé mohli, nesměňovali by dobrovolně na trhu, ale okrádali by se podle zákona silnějšího.

Libertariáni, kteří jsou na stupnici směrem od státních pravomocí dál než liberálové, tvrdí, že nepotřebujeme ani žádnou centrální autoritu, která by přijímala zákony nebo dbala na pořádek. Pro důkazy sahají třeba na Divoký západ, o jehož fungování má podle nich veřejnost zkreslenou představu - ve skutečnosti na něm efektivně fungovaly soukromé bezpečnostní agentury v podobě šerifů. Jako další příklad z historie používají liberálové středověký Island, ve kterém bylo zákonodárství založeno na tržních principech.

Od současného světa se tyto utopie liší tím, že v nich na rozdíl ode dneška nefigurovaly nadnárodní společnosti s obrovským kapitálem a už tak dost výrazným vlivem na legislativní proces.

Podívejme se, co se naopak stane, když vytvoříme skupinu, která je ekonomicky zainteresovaná na omezování svobody ve zbytku společnosti.

Lobbování za tvrdší tresty

Každý, komu je jasné, že zavedení tržních principů do bezpečnostní sféry vytvoří tlak na větší počet vězňů, najde v odborné literatuře dostatek argumentů, aby si svůj názor potvrdil. Za všechny připomeňme fakt, že Spojené státy, které přijaly zákon o privatizování věznic v roce 1984, mají sedmkrát více vězňů na počet obyvatel než evropské země, přestože celková míra kriminality je na obou kontinentech srovnatelná.

Ačkoli rozšíření soukromého vězeňství není jedinou příčinou extrémního počtu amerických vězňů, rozhodně je velmi flexibilní v nabídce „lůžek“, která striktní zákony potřebují. Musíme si uvědomit, že v zájmu libovolné lobby, která zastupuje zájmy vězeňského průmyslu, je zvýšit trestní sazby, a to zejména u činů, s jejichž pachateli nebude mít ve vězení moc komplikací. Uživatelé marihuany, kteří tvoří ve Spojených státech sedmdesát procent zadržených za drogové delikty, jsou v tomto ohledu „ideální klienti“. Motivace, proč za tvrdé zákony lobbovat, spočívá v ziskovosti odvětví.

V argumentech liberálů ovšem nenajdete, že soukromé vězeňství je jedinečnou tržní příležitostí. V roce 1996 se na výroční konferenci soukromých vězeňských zařízení rozdávala brožura s výzvou: „Vzhledem k tomu, že zatčení a obvinění prudce stoupají, ze zločinu rostou zisky. Vstupte do tohoto lukrativního odvětví!“ V té době dosahovaly zisky amerických soukromých věznic jedné miliardy dolarů. Podobně u nás na výběrové řízení do projektu soukromé věznice na svých stránkách upozorňuje Svaz podnikatelů ve stavebnictví nebo Asociace pro podporu PPP projektů.

Oblast vězeňství a dalších bezpečnostních služeb má navíc sklon ke koncentraci a monopolizaci a jejich provoz zajišťuje ve světě stále menší počet stále větších firem. Je to už kvůli tomu, že začít podnikat v tomto odvětví vyžaduje velkou počáteční investici. Vzniká nakonec otázka, jestli je výsledný monopol jedné firmy lepší než původní monopol státu. Koncentrace vlastnictví v dnešním světě také znamená vstup ekonomických subjektů z jiných odvětví. Na vysokém počtu uvězněných mají totiž zájem i výrobní podniky.

Made in US prison

Věznice jsou zdrojem levné pracovní síly, dokonce tak levné, že se náklady na ni dají porovnat s pracovní silou v rozvojových zemích. Je tedy v zájmu amerických firem, aby vznikalo co nejvíc soukromých věznic, kterým „pronajímání“ vězňů přináší významnou položku do rozpočtu. Firmy, které jejich práci využívají, potom mohou navíc jako zemi původu, kde bylo zboží vyrobeno, uvést Spojené státy. Pro výrobky firem Dell Computers, IBM, Microsoft a další to znamená prestižní označení „Made in the USA“. K lobbistickým silám usilujícím o soukromé věznice, jejichž chování bude orientované na zisk a které se zasazují o přísnější zákony, tak může patřit řada velkých výrobních podniků. V České republice je práce vězňů pod úrovní minimální mzdy, představuje v průměru čtyři a půl tisíce korun měsíčně. Ombudsman Otakar Motejl se koneckonců vyjádřil, že šedesátiprocentní zaměstnanost vězňů, která je součástí parametrů soukromé české věznice, může být prospěšná. Hovořil tedy také o terapeutickém smyslu, který práce pro vězně má. Podívejme se konečně, k čemu vězení vlastně slouží.

Všechny argumenty předložené proti soukromým věznicím bychom mohli smést ze stolu, kdyby se vyplnil hlavní předpoklad, se kterým se do privatizace soukromé sféry státy pouštěly. Očekávaly, že dojde ke zefektivnění systému, a tím ke snížení počtu recidivistů - v tomto směru soukromé věznice nejsou výrazně lepší. Jestliže policejní složky snižují kriminalitu tím, že zvyšují pravděpodobnost dopadení, a legislativa zase snižuje kriminalitu tím, že slibuje vyšší tresty, role věznic spočívá ve snížení kriminality tím, že kriminálníky napraví. Poznamenejme, že z hlediska racionálního uvažování pachatelů trestné činnosti hraje velkou roli riziko dopadení, kterému svou činnost přizpůsobí, výše trestních sazeb a podmínky vězení už si ale jako faktor, který by je mohl od zločinu odradit, obvykle nepřipouštějí. Trest hraje v tomto systému roli nápravy.

Pouhé udržení zločince za mřížemi není žádné umění a nevyžaduje to ani velkou kvalifikaci. Cílem věznice ovšem má být vězně napravit. Jak se na to dívá české vězeňství, vyplývá z vyjádření generálního ředitele Vězeňské správy Luďka Kuly pro časopis Justiční aktuality: „Když se nezmění nic v trestní politice a nebo když odsouzení nebudou častěji splňovat podmínky udělení podmínečného propuštění, nebo když nebudou ukládány alternativní tresty, nebo když se lidé budou vracet ve stejné míře do vězeňských zařízení, zbývá nám už jediná možnost, a sice řešit kapacity - buď rekonstrukcí stávajících objektů nebo výstavbou nových věznic.“ Jak vidno, recidivu považuje za vnější jev, a ne za selhání vězeňského systému. Jinými slovy - jestliže bude špatný systém nadále produkovat recidivující vězně, musíme tento špatný systém rozšířit.

Koordinátorka projektu na ministerstvu spravedlnosti Veronika Vokounová řekla Lidovým novinám, že stát na projektu především ušetří. V povaze soukromé věznice je maximalizace rozdílu mezi náklady a výnosy z činnosti. Na rozdíl od státních věznic, které spotřebují přidělený rozpočet, soukromá věznice je v soukromých rukou proto, aby vytvořila zisk. S velkou pravděpodobností tak soukromá věznice v první řadě nebude přezaměstnaná. Ve Spojených státech se objevily aféry se soukromými věznicemi, které kvůli nízkému počtu zaměstnanců nedokázaly zabránit vzpourám a potyčkám mezi vězni. Můžeme si zase položit otázku, jestli chceme, aby byly věznice co nejlevnější, v čemž je tržní systém ve srovnání se státem ze své podstaty schopnější, nebo jestli chceme, aby plnily jinou, netržní funkci.

Konkurence pro státní věznice

Role soukromých věznic spočívá v současné době v tom, že vytvářejí konkurenční prostředí pro státní věznice. Někteří ekonomové se obávají, že tlak na snížení nákladů systému uškodí - minimálně bude prvním jasným důsledkem soutěže mezi těmito dvěma sférami. Změna samotného chodu státní věznice a principů, na kterých je založena (a které mohou být u privátních zařízení pokrokovější), rozhodně nenastane hned. Zatímco na tom, že úřední aparát má být levnější, se shodnou všichni, kdo v něm nepracují, u věznic to není jednoznačným cílem. Ve Velké Británii se například v 80. letech používala formulace, že soukromé věznice slouží jako hrozba věznicím státním: pokud nezlepší svou činnost, budou privatizovány. Určitá míra soukromého vězeňství tedy může systém obohacovat.

Z toho důvodu také centrální autority musí uzavírat smlouvy s provozovateli soukromých věznic na základě kvalitativních parametrů a nenechat se unést požadavkem nízké ceny. Nastavení parametrů je přitom nejsložitější z celého procesu. Kdybychom policisty motivovali tím, že čím více pokut vyberou, tím víc si vydělají, vedlo by to k nesmyslnému a zbytečnému pokutování. Podobně také smlouvy s poskytovateli vězeňských služeb musí být složité a vyžadovat od věznic něco jiného, než je levný provoz.

Někteří ekonomové doporučují smlouvy s věznicemi na dobu neurčitou, aby to nesnižovalo soutěživost mezi jednotlivými zařízeními. Jedině za předpokladu, že je smlouva vystavena na dobu neurčitou, se může stát, že věznice své podmínky a služby bude zlepšovat v obavách, že si stát vybere časem někoho lepšího. Dlouhodobé kontrakty tedy fakticky brzdí to, co by se dalo získat z konkurenčního prostředí - inovace, které jsou jeho podstatou.

Smlouva s českou věznicí má být uzavřena na 25 let. Projekt, který u nás vzniká, však čistě soukromou věznicí není. Z hlediska financování půjde o PPP projekt, jehož podstatou je spolupráce veřejného a soukromého sektoru. PPP projekt, takzvané Public Private Partnership, je z finančního hlediska podobný leasingu, z hlediska národohospodářského se jedná o způsob, jak financovat projekty, na které stát nemá peníze, a nevykázat přitom prostředky v položce zadlužení. Prvotní investici vytvoří soukromá firma, která dostane každý rok od státu zaplaceno. Po uplynutí lhůty předá objekt státu. Soukromé nebo PPP věznice najdeme dnes v Austrálii, Velké Británii, v USA, ve Francii nebo v Nizozemsku. Některé státy USA mají až pětinu věznic soukromých, v průměru je jich ale tři až pět procent.

Privatizace bezpečnostní sféry jako princip je ještě rozšířenější. Kdo viděl v Londýně všudypřítomné kamery, které monitorují všechny městské ulice, možná netušil, že reálie z Orwellova románu 1984 nejsou jen podobenstvím pro socialistickou zemi, ale především přímým důsledkem kapitalistického systému. V Británii totiž radnice mohou najímat soukromé firmy, aby obdobně jako naše městská policie zajišťovaly bezpečnost obyvatel města. Zájem soukromých firem o tuto oblast je velký, a jakmile se oblast pro soukromou sféru otevřela, vznikl velký tlak na zadávání dalších a dalších zakázek.

Vězeň není zákazník, ale zboží

Opět se dostáváme k otázce, jestli je trest a uvěznění předmět obchodování jako každý jiný. Můžeme si představit model poptávky po vězeňských službách, která je ovlivněna mírou kriminality, dopadení, výše trestů a obecně kriminalizace různých aktivit. Poptávka se střetává s nabídkou míst ve věznicích.

Zákazníkem v této situaci zůstává centrální autorita, která si kupuje nápravu zločinců. Na rozdíl od hromadné dopravy nebo nemocnic, zkrátka veřejných statků, u kterých si občan podle jejich kvality vybírá, zde není rozhodnutí na vězni. Vězeň funguje víc jako zboží než jako spotřebitel nebo uživatel veřejné služby. Svědčí o tom třeba to, že v některých amerických státech vězni nemohou volit.

Věznice rozhodně nejsou středem zájmu státních financí a v zásadě jsou přeplněné a podfinancované, v České republice je jejich kapacita překročená o tři procenta. Může se to jevit jako paradox, když jsme si odpustili obrovský objem politických vězňů z minulého režimu - na druhou stranu jsme dnes pod tlakem mezinárodních institucí, které zaručují vězňům důstojný standard. A také hájí jejich práva, která jsou z tohoto tržního vztahu prakticky vyloučena.

Otázka, jestli soukromý sektor do této oblasti vymáhání práva a bezpečnosti patří, nehledá odpověď v morálních hodnotách. Všechny výše uvedené argumenty jsou ovšem relevantní pouze za předpokladu, že považujeme větší množství uvězněných lidí za negativum a že nám vadí zúžení prostoru pro osobní svobodu, které s sebou patrně ponese vstup trhu do oblasti vymáhání práva.

První, na co se média ptala, bylo, jestli v soukromé věznici nemůže dojít k porušování lidských práv. Z otázky je cítit, že soukromé provozování takového podniku vyvolává představu, že něco takového si může pořídit jen podnikatel se sadistickými choutkami. Ekonomickou motivaci totiž za vznikem soukromé věznice zastiňuje morální hledisko, podle kterého trestat může jen bůh a potažmo jeho novodobý zástupce, stát. Dostalo se jim odpovědi, že lidská práva porušována nebudou, protože podle české legislativy musí dozor zajišťovat pracovníci vězeňské správy.

I kdyby tomu tak nebylo, naše otázka nezní, jestli budou zachována lidská práva vězňů. Mnohem podstatnější je, zda se nemáme obávat toho, že změna systému povede k porušení lidských práv nás všech.

Věznice jsou zdrojem levné pracovní síly, dokonce tak levné, že se náklady na ni dají porovnat s pracovní silou v rozvojových zemích

O autorovi| Vendula Běláčková, adiktoložka a publicistka Autorka (*1982) studuje hospodářskou politiku na VŠE a adiktologii na 1. LF UK.