Liberální strana

Havlíčkovy recepty stále fungují, ale ne bez práce

28. 7. 2006 - ln

Zítra si připomeneme 150. výročí smrti Karla Havlíčka Borovského, který zesnul v Praze 29. července 1856 ve věku nedožitých 35 let.

Slovanští obroditelé v zemích obklopených germánskými národy vzhlíželi s nadějí k Rusku jako k ochránci všech Slovanů (pověstné jsou Kollárovy verše „Nuž raději přichyl k tomu tam se dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům“). Karel Havlíček Borovský se ve svých 22 letech vydal do Ruska, aby si osobně tuto naději ověřil. Po ročním pobytu byl zbaven všech iluzí. Za svého pobytu poznal zkaženost úřadů, bezcitnost šlechty a neúctu k lidskému životu natolik, že si Rusko znechutil a stále před jeho vnitřním úpadkem varoval.

V kritickém pohledu na „velkého bratra“ byl Karel Havlíček Borovský ve své době ojedinělý. Sami jsme se mohli zhruba o sto let později přesvědčit o pravdivosti Havlíčkova varování. Mezi ruským a německým nebezpečím viděl jedinou šanci v dobře fungující Rakouskouherské monarchii. Mnozí z těch, kteří vidí v rozpadu Rakouska-Uherska příčinu našeho politického neštěstí v druhé polovině 20. století, ať sledují Havlíčkův zápas o jeho záchranu. Stále znovu zdůrazňoval, že se spojení národů v RakouskoUherské monarchii může zdařit pouze pod tou podmínkou, že Rakušané, Maďaři, ale i Němci překonají svůj zbujelý nacionalismus, že zkultivují své mocenské ambice a že přestanou pohlížet na menší národy v monarchii s despektem, že se jim prostě podaří vytvořit společenství rovnocenných a rovnoprávných národů.

Evropské tragédie 20. století jsou výsledkem oslyšení těchto výzev, které znovu ožívají po druhé světové válce v západní Evropě a do našeho politického života se dostávají znovu vstupem do Evropské unie. Stále se rozšiřující Společenství evropských národů klade důraz na rovnost, rovnocennost všech zúčastněných členů. Evropská ústava, která se snaží řešit problém různé velikosti, různého bohatství, různé kvality života a přitom zajistit onu rovnocennost, je současným bojištěm malých i velkých.

V pokoře ke společnému projektu pozvaných odmítáme vše, co by deformovalo proklamovanou rovnocennost (návrhy dvojrychlostní Evropy, finanční zvýhodňování velkých států atd.) a vítáme spolupráci nových členských států tak, abychom se stali společně Evropě přínosem.

Náboženská tolerance

Druhý aspekt, který chci zmínit a v kterém též Karel Havlíček Borovský předběhl svou dobu, je jeho výzva k náboženské snášenlivosti. V naší době se rozmáhá jev, který bych nazval „lacinou tolerancí“. Ten vychází z vnitřní prázdnoty a lhostejnosti k víře, k pravdě a jiným hodnotám. „Ať si každý věří a říká, co chce - vždyť je to stejně jedno a na tom nesejde.“

Karel Havlíček Borovský nekritizoval upadlé poměry v tehdejší církvi z hlediska ateismu či lhostejnosti ve věcech víry. Naopak ve svých Kutnohorských epištolách cituje často Písmo, stále dokazuje, že mu o pravou víru jde, že mu jde o její očištění a novou formaci. Vyhledává, co je v církevní praxi jen smutným pozůstatkem dob duševního otroctví, co víru zatěžuje a je jen dobovým lidským přívěskem, co je zcela evidentně proti intencím „zakladatele naší víry“. Živá víra, a ne lhostejnost v základních věcech člověka, vede mladého novináře k pravé toleranci.

Poslední aspekt, který Karel Havlíček Borovský zdůrazňoval, je poctivost.
Náš současný stav potvrzuje správnost důrazu Karla Havlíčka Borovského. Když bude každý z nás hledat pravý důvod své nespokojenosti, mám za to, že zjistíme, že je v zárodku vždy nepoctivost, bezcharakternost a sklon ke korupci. Všichni se ptají, jak právě proti tomu bojovat, když si ten neřád hledá nové a nové formy svého působení. Jediným osvědčeným způsobem je začít sám u sebe. Neúčastnit se nepoctivosti, která vytváří zdání všeobecnosti, v žádné její podobě. To je recept na náš dnešní úpadek, recept Karla Havlíčka Borovského, který má žít v nás, a tím i v našem národě, a tím i v Evropě a ve světě. Recept je to jednoduchý, ale nad jiné složitý a pracný. A bez něj nelze.