Liberální strana

Edvard Beneš patří především do učebnic

6. 8. 2006 - ln

-LN- Ani v letních vedrech a při vášnivých diskusích o sestavování vlády nepolevuje posedlost některých skupin vést svoji soukromou bitvu o veřejnou interpretaci osoby prezidenta Edvarda Beneše. Lidové noviny přinesly 18. července informaci, že legionáři se obracejí na radnice větších měst (zatím Brno, České Budějovice, Plzeň, Znojmo) s žádostí o vztyčení soch prezidenta Beneše. Další města mají následovat.

Edvard Beneš je kontroverzní osoba, které patří důležité místo v naší historii. Diskuse o jeho roli je jistě užitečná nejen pro seniory, ale také pro většinu lidí, kteří nezažili čtyřicátá léta minulého století. Vztyčování soch je však něčím jiným, je oslavou dotyčné osoby, jejích skutečných činů a následků jejího rozhodnutí.

Minulost bývalého československého prezidenta je rozporuplná, jeho selhání před válkou, problematický postup za války a nepřímá podpora nástupu komunistů po válce nemohou být jen tak pominuty. Tzv. Benešovy dekrety, především ty znárodňovací, byly přímou cestou k plánované ekonomice lidově demokratického Československa pro únoru 1948. Spíše než oslavovaným velikánem je Beneš tragickou postavou ne nepodobnou Emilu Háchovi.

Po několika měsících od doby, kdy byly žádosti podány v Brně a v Českých Budějovicích, se dostalo na veřejnost, že více než o konkrétní osobu jednoho z bývalých prezidentů jde o koordinovaný politický čin několika pamětnických organizací. Část našich spoluobčanů nekriticky prosazuje svůj (zjednodušeně řečeno národně socialistický) výklad druhé světové války a poválečných poměrů, který při dnešních znalostech neobstojí.

V Brně se o tématu hovoří již několik měsíců. Příjemným překvapením je rozumný postoj vedení radnice, která akci nepodporuje s diplomatickým odkazem na neexistující úzký vztah Beneše a města Brna.

Úcta k našim seniorům by nám neměla bránit vyjádřit převažující liberální názor střední a mladé generace. Uctívání Beneše je soukromou věcí. Nechme posouzení jeho role dějinám a skončeme se zneužíváním jeho odkazu v politických půtkách.

O autorovi| Milan Hamerský, předseda Institutu K. H. Borovského
*****

29.7.2006, LN -Prioritou bylo pro Beneše přežití národa
Ad LN 24. 7.: Edvard Beneš patří především do...

Na rozdíl od pana Milana Hamerského, předsedy institutu K. H. Borovského, jsme my svědky skutečnosti. Zažili a vytrpěli jsme strašnou dobu nacistické expanze, rozbití našeho státu, 2. světovou válku a krutost poválečného stalinismu.

Není pan Hamerský toho názoru, že nás jeho někdy opravdu těžké rozhodování postavilo mezi vítězné národy, že se obnovila naše státnost a náš národ že ze všech obsazených národů musel vytrpět nejméně? Tím myslím nejen nacismus, ale také stalinistickou totalitu.

Podívejme se nejprve na dobu kolem Mnichova. Kdo by nám byl pomáhal? Měli jsme někoho na své straně? Prezident Beneš se stal hlavou státu v době, kdy osud našeho národa, jakož i celé Evropy a světa, už byl nenávratně zpečetěn. Hitler chtěl demonstrovat strašnou moc své armády v Československu, kde předpokládal ten nejmenší odpor. Bohužel naše supermoderní armáda nebyla bojeschopná. Nepřítel byl také vojákem této armády (Němci, Maďaři, bohužel i mnoho Slováků). Tomu všemu, jakož i zradě velmocí musel tento malý, šedý muž čelit. On byl však skoro jasnovidec a asi nejinteligentnější politik a diplomat své doby. Zabránil zničení svého národa tím, že se nenechal vyprovokovat k beznadějnému boji. Tady chci podotknout, a to je důležité, že naším smrtelným nepřítelem byli naši spoluobčané, sudetští Němci. Jejich nenávist vůči Čechům (nemluvě o Židech) a nadšení pro Hitlera neznaly mezí. Prezident Beneš opustil vlast. Neakceptoval tlak určitých kruhů volit válečný konflikt.

Místo toho, aby prezident Beneš žil v pohodlí a klidu, jako profesor politických věd a novodobé historie v Americe, začal organizovat odboj, totiž znovuzrození naší státnosti. Podařilo se mu vytvořit exilovou vládu a dosáhnout práv vítěze na obnovení naší státnosti.

Podívejme se také na poválečnou dobu: byla v prvních letech po válce nějaká možnost soužití s Němci, kteří nás kategorizovali jako podlidi? Jak by pan Hamerský řešil tuto otázku? Nebo si myslí, že existovala nějaká možnost změnit následky Jaltské dohody, týkající se rozdělení poválečného vlivu v Evropě? Střední a východní Evropa byla dána napospas Stalinovi.

Prezident Beneš viděl jako prioritu obranu a přežití svého národa, a ne donquijotský boj proti větrným mlýnům. Bohužel totalita obrátila sociální pyramidu národa vzhůru nohama. Vláda primitivů byla neodvratitelná. Co mohl proti tomuto diktátu pan prezident dělat? Měl vyvolat beznadějnou občanskou válku? Byl však stejně jako Jan Hus přesvědčen, že i tato bouřka přejde, a věci své že se navrátí do rukou českého národa. Kdo pro tento národ udělal více než on?
O autorovi| Jan Horal,
*****

LN 1.8.2006, LN -Edvard Beneš si sochy zaslouží
Ad LN 24. 7.: Edvard Beneš patří především do...
Dovolujeme si odpovědět: Ano! Edvard Beneš jako zakladatel ČSR se o tuto zasloužil a takovým osobnostem se sochy stavějí. Na věty jako „...posedlost některých skupin vést soukromou bitvu (?) o veřejnou interpretaci osoby prezidenta E. B.“ se dá reagovat jen otázkou: komu je poplatná? Zvláště píše-li pan Hamerský o zjednodušeném výkladu 2. světové války, který prý „při dnešních znalostech“ (!) neobstojí, což je formulace nápadně podobná některým z těch, jež slýcháme z landsmanšaftu.

Komu je známo, kolik času a úsilí českých osobností bylo zapotřebí ke vzniku vlastního státu a kolik obětí provázelo 2. světovou válku, ten nemůže článek pana předsedy Institutu K. H. Borovského nechat bez povšimnutí. Uctívání Beneše není soukromou věcí seniorů. Uvažme, že jsou to zároveň pamětníci. Neříká se nadarmo, že po bitvě je každý generálem. Zpětně se hodnotí souvislosti lehce a následky jsou viditelné. Kdo však tu dobu prožíval a poznal atmosféru nátlaků, ten rozpoznává lépe, komu patří uznání, včetně sochy.
O autorovi| Alfons a Věra Bradatschovi
*****