Liberální strana

Nastal konec českých liberálů?

5. 12. 2006 - cz

Josef Brož na webu -CestyZměny-

Výsledky komunálních, krajských a senátních voleb potvrdily, že prohry, kterých se povětšinou dostalo liberálním uskupením, jsou založeny na elementárním nedostatku: neschopnosti integrovat rozdrobené síly. Nejpatrněji byla celá situace znát v Praze, ale i v dalších městech a místech, kde proti sobě stálo hned několik uskupení, kterým by mnohem více slušela jednota.

Pátý element, nikoliv jádro
Připomeňme si, o jakých uskupeních tu bude řeč. Na jedné straně stojí spojené síly Sdružení nezávislých kandidátů-Evropských demokratů (SNK-ED), které si nárokují efekt tzv. pátého elementu, tedy té strany, která je schopná integrovat ostatní uskupení. Donedávna stál v jejím čele bývalý primátor za ODS Jan Kasl, nyní jim šéfuje europoslankyně a bývalá česká velvyslankyně v Kuvajtu Jana Hybášková.

U této strany, která zdánlivě posílila spojením s heterogenním SNK, se lze potkat s mnoha velmi kreativními lidmi, zatíženými ale povětšinou svým předchozím působením v ODS. Jde o další vlnu politiků, kteří opustili ODS, nepřekvapí proto, že právě s ODS uzavírají nyní na komunální úrovni koalice – viz. například situace na Praze 1.

Za všechny to nejlépe předvedl právě Jan Kasl, jemuž lze snadno nasadit „psí hlavu“ za neschopnost nabídnout skutečnou politickou alternativu ODS na tzv. pravici. Poražený vůdce Kasl v tom ale zdaleka nebyl sám – nejsmutnější na jeho stylu bylo zejména „strategické řízení“ - podléhání europoslanci Josefu Zieleniecovi, který je mistrem ve hře skládání ruských matrjošek.

Na straně druhé nalezneme Unii svobody-Demokratickou unii (US-DEU), kterou donedávna vedl pragmatický ministr Pavel Němec, je dnes zastupovaná bývalým senátorem Janem Hadravou. Obtíže, jimiž prošla tato strana, jsou nejčastěji spojovány s jejich vládním angažmá v koaliční vládě ČSSD. Étos, s nímž strana vznikala na troskách korupčního skandálu ODS v roce 1997, je povětšinou zasunut do pozadí, na povrchu lze sledovat často velmi protichůdné deklarace hned několika frakcí.

US-DEU (její konzervativní křídlo DEU je z velké části utlumeno, pokud o něm lze vůbec mluvit) jako liberální síla má v zásadě stejná východiska jako ED před spojením se „stranou starostů“ SNK. U představitelů US-DEU bije do očí, do jaké míry jsou do dnešního dne traumatizováni tzv. sarajevským atentátem (okamžikem rozštěpení ODS na podzim 1997, kdy se část vedení vzepřela proti Václavu Klausovi), a jak rádi přijímají problematická angažmá, nebo se rovnou vracejí do lůna, odkud odešli – hezkou ilustraci tohoto (poněkud incestního) problému předvedl donedávna poslanec za US-DEU Tomáš Vrbík, který ještě před komunálními a krajskými volbami přijal angažmá ředitele kabinetu ministra Vlastimila Tlustého (ODS).

Zatímco SNK-ED měla ambici vytvořit již řečený pátý element, a rozhodovat, koho sama umístí na vlastní kandidátky, US-DEU prožívala truchlivý vítr vlastní imploze a definitivní ztrátu sebedůvěry. Kaslovy silácké řeči odpudily téměř všechny, Němcovy malé domů rozeštvaly ty poslední „nosiče vody“. Namísto vzniku gravitačního silového jádra, došlo k efektu štěpení na další elementy... SNK-ED se na místo pátého elementu stala na české politické scéně pátým kolem u vozu.

Image v první řadě!
Další menší uskupení, u nichž lze nalézt liberální směřování, jsou povětšinou sdružené v rámci senátního Klubu otevřené demokracie (KOD). Tvoří je strany, u nichž měla redaktorka České televize Zuzana Augustová při vyhlašování výsledků vůbec problémy se v nich zorientovat nebo i je i byť jen nahlas vyslovit. Po pořádku si je připomeňme:
Cesta změny (CZ), Liberální reformní strana (LiRA/LiberálovéČR), Občanská demokratická aliance (ODA) a Strana pro otevřenou společnost (SOS). Každá z nich disponuje jedním mandátem uvnitř tohoto klubu.

Politika klubu, který posledními výsledky oslabil, byla dosud velmi heteroklitní, nekoncentrovaná, daná charakteristickými rysy osobností, které jsou v něm sdruženy. Jde totiž povětšinou o politiky, které zná veřejnost jako nezávislé osobnosti, ať už je řeč o Soně Paukrtové (čerstvě obhájila mandát právě za SOS, dříve nezávislá za US-DEU), Martinu Mejstříkovi (zvolenému na kandidátce CZ), Karlu Schwarzenberkovi (svorně US-DEU a ODA) či Jiřím Zlatuškovi (na kandidátce LiRA), méně již jako disciplinované tahouny politických programových sil.

Na půdě klubu se již za předsednictví Edvarda Outraty formovala idea integrace liberálních stran v rámci tzv. koordinační rady, která měla za cíl nabídnout nejen diskusi, ale i řešení dlouhodobého problému všech liberálů: vytvoření aliance stran, které by se staly na české politické mapě nikoliv „pátým elementem“, ale třetí politickou silou vedle socialistů a nacionálních populistů. To, že k tomu dosud nedošlo, je tragickým rysem nejen všech zastoupených stran (ve vrcholné fázi čítala rada až 11 stran) a jejich lídrů, ale i tzv. nezávislých osobností, které se mnohem více snaží o budování vlastní image, než o širší politickou perspektivu.

Svého druhu je to ale pochopitelné. Senát Parlamentu České republiky se dlouhodobě umísťuje na nelichotivém místě v pozornosti českých občanů, což je dáno jeho především obtížným vznikem, ale i minimální politickou vahou: Senát sice může leccos zablokovat, navrhovat, pozdržet či legislativně iniciovat, ale převážně tu je proto, aby se neřeklo. Někteří využívají Senátu k třeskutým výstřelům, které ale zhasnou vzápětí, co zazní. V takových způsobech se nejlépe vyjímají senátoři Martin Mejstřík či Jaromír Štětina. Dolní komora ale Senát nebere vážně, a dává to často velmi nevybíravým způsobem najevo. Novináři, kteří píší o parlamentu, nemají většinou vůbec nikdy na mysli Senát...

***

Neschopnost proměnit slova v efektivní liberální politiku se zdá někdy téměř geneticky daná. Osobnosti, které mají mnohdy u veřejnosti vysoký kredit, se snaží čas od času vyvíjet aktivitu, která se ale bohužel míjí účinkem. Platí tu velmi vysoká míra schopnosti rozbíjet, rozkládat či negovat – kultivovaná mnohými ještě z časů opozice vůči komunistickému establishmentu -, méně nebo téměř vůbec ne kvalita spojovat, formulovat teze a nabízet perspektivu. Mezi liberály samými se těší v užších kruzích obdivu například Hana Marvanová, Jan Ruml či Svatopluk Karásek, ani jedna z osobností není ale připravena efektivně nabídnout základy liberálnímu uskupení.

To, co kdysi mohlo působit jako živá voda, je dnes mediálně zakaleno neúspěchy, z nichž se zatím nelíhne žádný pták Fénix, který by náhle vstal z popela. Část potenciálu navíc odčerpala překvapivě konsolidovaná Strana zelených (SZ), na jejímž čele se objevil Martin Bursík, svým založením liberál, který zatím vzdoruje radikálním svodům doleva i doprava. Není ale pravda, že by na některých místech nedošlo k úspěchům (zejména návrat senátorky Paukrtové do Senátu a obecně úspěch SOS je pro tuto stranu velkým úspěchem), při celkovém pohledu na mapu, jde ale o zdrcující prohru.

Zdá se, že nastal konec českých liberálů...