Liberální strana

Velké platy? V pořádku

2. 2. 2007 - mfd

Většina platů se utváří na trhu, není autorita, která by o tom rozhodovala

MFD/ Žebříček špičkových platů v soukromých firmách? Kdo by si ho nepřečetl. Vždyť nejrůznější žebříčky patří k vděčným tématům diskusí. Dozvídáme se o pořadí národů ve spotřebě piva na hlavu, v počtu hodin strávených u počítače nebo vykouřených cigaret. Poptávka po těchto informacích je vskutku vysoká a stálá a není třeba se na to zlobit: soutěživost, a tudíž potřeba vědět, jak si kdo v konkurenci stojí, je tou dobrou, a možná dokonce jednou z nejlepších vlastností lidí z naší západní civilizace.

O vítězství v některých disciplínách není věru co stát, některé budí úsměv. Ale i zde může mít informace o žebříčku svoji zajímavost a přitažlivost: někoho může povzbudit, že Češi stále ještě nejsou nejobéznějším národem Evropy, a někoho to třeba i přiměje k tomu, aby si uložil více kázně.

Společným znakem všech takových žebříčků i v těch nejnemožnějších a nejbizarnějších disciplínách je to, že výsledné pořadí není nikým stanoveno, že je to čirý statistický údaj, jenž má stejnou povahu jako třeba ten o milimetrech srážek v Krkonoších nebo na jižní Moravě.

A právě tuto vlastnost žebříčků je třeba stále připomínat, protože vášně, které u některých lidí může vzbudit právě žebříček špičkových platů, velmi často a velmi rychle ústí do volání po silné autoritě státu, která by měla na tomto poli konečně nastolit pořádek.

Žebříček špičkových platů má vskutku jeden z největších „sex-appealů“. Směrem k vládě začnou sršet otázky typu, „jak to, že XY sedí v teple, třeba i dělá deset hodin denně, ale bere pětkrát (šestkrát, sedmkrát) víc než já, já dělám někdy i dvanáctky, jsem udřenej jak mukl, večer sotva dolezu do postele a na výplatní pásce mám jen vítr“. Lidové představy o tom, kolik by kdo měl správně brát, jaké pořadí platů je to „spravedlivé“, komu by se mělo rozhodně přidat a kdo už má víc, než potřebuje, jsou velmi pestré. Všechny mají společné to, že mlčky předpokládají existenci někoho mocného, kdo všechny mzdy a platy stanovuje, a jak jinak než notoricky špatně.

Nikdo takový samozřejmě není. To, že není, je spolehlivým znakem svobodné společnosti. Přesněji, vláda spolu s Poslaneckou sněmovnou stanovují platy pouze na svém výsostném území, které je vymezeno velikostí rozpočtu. Není to sice území úplně malé, ale je několikanásobně menší a méně důležité než tržní sektor, kde se platy utvářejí zcela jiným postupem, než je politické rozhodování o rozpočtu, a tudíž i o platech těch, kteří jsou z něho placeni. Velká většina mezd a platů se utváří na trhu, tedy úplně jinak. Plat, který se utváří na trhu, odpovídá užitku, který ta která práce přináší tomu, kdo si ji kupuje a kdo za ni ze svého platí.

Můžeme lamentovat nad tím, že si lidé kupují méně práce znalců umění starověkého Egypta nebo lidových výšivek středního Polabí a že za to platí méně, než kolik utrácejí za práci poradců při akvizicích a fúzích, ale určitě nemůžeme ukázat prstem na nikoho, kdo za to může.

Plat, který se utváří na trhu, odráží vztah nabídky práce a poptávky po ní. Přičemž obě tyto veličiny zase odrážejí poměry poptávky po produktech a službách, které ta která práce vytváří, a jejich nabídky, a to všechno je ještě ovlivněno možnostmi nahradit práci něčím jiným.

Vše dohromady v tak obrovské a anonymní spleti závislostí, jaké by se v žádném případě nevešly ani do superelitního mozku vládních byrokratů, kdybychom na chvíli zavřeli oči a uměli si ho vůbec představit. Zkrátka, vyčítavou otázku, jak je možné, že někdo vydělává 200 tisíc korun měsíčně, není komu položit. Pro toho, kdo rád nadává na vládu, je to jistě smutná zpráva.