Liberální strana

Řekněme ano silné Evropě

19. 6. 2007 - hn

Už koncem týdne budou mít Češi na unijním summitu příležitost prokázat, zda chtějí patřit k tvůrcům evropské budoucnosti, nebo se jen potácet za vozem. Silní evropští hráči avizují, že by rádi vytáhli "Evropu z marasmu" (Nicolas Sarkozy). Usilují proto o co nejrychlejší dohodu na reformách, které by umožnily řešení přezrálých problémů souvisejících s imigrací, bezpečností a konkurenceschopností.

K rozhodujícím střetům mezi členskými zeměmi dojde v otázkách míry další politické integrace. Jaká je naše pozice? ODS avizuje, že sociální věci bude chtít řešit "převážně na národní úrovni" (dávají to najevo například ministr Vondra a europoslanec Zahradil). Jedním dechem také odmítá harmonizaci daní.

Vláda se však - podle slov Alexandra Vondry - nechce vyvazovat "z žádných politik, kterých se dnes účastní; nebo o nichž už řekla, že se jich účastnit chce" - příkladem je Schengen a euro. Kabinet je také kabinet pro společnou energetickou politiku a společný postoj vůči Rusku. Říká ano společné obranné politice, dodává ale - podle mého soudu zbytečně - že ta nemusí být budována na úkor NATO.

Česká vláda se také chystá podpořit Polsko, které hrozí vetem, pokud nedostane větší podíl hlasů v Evropské radě. Argument, že je třeba zabránit vytlačování Polska na okraj evropské integrace, může být ošidný. Vláda dvojčat Kaczynských totiž požaduje co nejvíce pravomocí pro svou vnitřní politiku, ta se ovšem někdy pohybuje za hranicí evropských hodnot. Připomeňme jen vyškrtnutí Dostojevského, Kafky, Gombrowicze a Goethova Werthera ze školních osnov, aby nekazili mládež.

Zároveň se ale premiér Jaroslaw Kaczynsky v rozhovoru pro francouzský deník Le Monde vyslovil, že chce, "aby se Evropa stala opravdovou supervelmocí." Aby vytvořila "reálné ozbrojené síly a supranacionální velení, které by jimi disponovalo". Evropa by se tak podle jeho mínění "stala skutečným partnerem Spojených států".

Tak jasnou řeč jsme doma neslyšeli! Proevropské proudy v ODS paralyzuje eurofobie čestného předsedy na Hradě, jemuž je prohlubování evropské integrace trnem v oku. Občan Klaus si sice může myslet "že by mělo být v Bruselu evropské ústavě i podobnému dokumentu, který se naoko bude jmenovat jinak, řečeno NE".

Pokud však jako prezident republiky nabádá, aby česká vláda své - či spíše jeho - námitky "s odvahou prosazovala", lze jen doufat, že je vláda naopak odvážně odmítne a bude sebevědomě pracovat na základech takové Evropy, která by se stala silným hráčem na světové scéně.

Autor byl v letech 1990 - 1992 československým ministrem zahraničí