Liberální strana

Dienstbierovi komunismus vyčítat nelze

3. 9. 2007 - pr

Minulost hraje ze zcela oprávněných a samozřejmých důvodů při uvažování o prezidentských kandidátech důležitou roli. Když se mne v souvislosti s mým vyjádřením, že bych Jiřího Dienstbiera viděl jako kvalitního kandidáta proti Václavu Klausovi, novináři ptali, jestli mi nevadí jeho členství v KSČ v šedesátých letech, odpověděl jsem, že po druhé světové válce mohli lidé vstupovat do KSČ i z poměrně naivních motivů nebo motivů daných rodinnou tradicí či konkrétní zkušeností z války a idealistických představ, že tím přispívají k eliminaci jednoho nebezpečí (bez toho, aby v tu chvíli viděli nebezpečí jiné).

Ale že to zcela jistě neplatilo o době po sovětské invazi v roce 1968. Vyjadřoval jsem pochopení pro motivy některých jednotlivců v té době, nikoli to, že bych něco takového považoval za samozřejmé.
Říkal jsem také, že Dienstbier evidentně tuto svou chybu pochopil - soudě z jeho postojů v době snah o demokratizaci režimu před rokem 1968, v roce 1968 a všeho, co dělal poté, včetně toho, že pro své přesvědčení dokázal jít i do vězení.

O malé schopnosti posoudit dnes ve veřejném diskursu osobní integritu aktérů dění dob minulých svědčí novinářská zkratka; z toho vyrobila můj údajný výrok, že "v té době tam vstupoval každý", se kterým bych samozřejmě nikdy nebyl ochoten souhlasit.

Rozhodnutí vstoupit do KSČ a podílet se v ní v té době na změně směrem k (větší) demokracii bylo možná ze zpětného pohledu chybou. Dienstbier však komunismus u nás evidentně ani nepomáhal nastolovat, ani ho nepomáhal upevňovat (jak by se dalo oprávněně vyčítat členům akčních výborů po roce 1948, nebo členům KSČ, atd...) po roce 1968.

Pokud Dienstbierovi vyčteme, že v letech svého členství v KSČ podlehl představě o akceptovatelnosti společnosti na komunistických principech (nehodnotím, zda tuto představu vůbec měl), byť jen formou podpisu přihlášky do strany, pak není možné nevidět, že svými postoji i činy poté demonstroval, že taková představa je zcestná a nepřijatelná a že eventuální chybu svého předchozího postoje velmi dobře pochopil.

V době normalizace Dienstbier nepřipustil oprávněnost komunistického režimu ani naoko a šel pro své přesvědčení i do vězení.
Jsou jiní, kteří se v té době věnovali práci na kritice buržoazní společnosti či kapitalistické ekonomiky, ale dnes říkají, že pod pláštíkem toho dělali úplně jiné věci (a někteří další o nich říkají, že se do KSČ neúspěšně snažili dostat) - zrovna u těchto lidí nevidím nějakou přednost před Dienstbierem. Znám člověka, který se v důsledku provokace ocitl v nacistickém vězení, kde se setkal s komunisty a odkud se vrátil s dojmem, že lidé s těmito politickými preferencemi mohou něco změnit k lepšímu; u leckterých jiných se něco takového stalo jejich rodičům. Jistě mohli znát Čapkův esej Proč nejsem komunistou nebo reflexe Josefa Hory a historii jeho vystoupení z předválečné KSČ.

Zažil jsem léta sedmdesátá a osmdesátá a osobně považuji za nepochopitelné, jak v té době ke komunistům mohl někdo vstoupit a přitom nebýt buď prospěchář, nebo osel. Nic lichotivého si ale nemyslím ani o těch, kteří dnes tvrdí, že komunismus se odporoučel jen tak sám od sebe, protože byli všichni potichu a loajalitu jen předstírali; případně nejsou ochotni uznat to, že lidé, kteří nasazovali svou svobodu odporem proti režimu, mají nárok, aby se na ně člověk díval s přiměřeným uznáním.

Dienstbier se na demontáži režimu podílel před i po roce 1968 a na zločinech 50. let podíl neměl (a dost dobře mít ani nemohl) - tohle tvrzení se znalostí jeho života nelze popřít.
O paradoxech polistopadového převlečení kabátů svědčí i to, jak se někteří bývalí členové KSČ, dnes jako činovníci jiné politické strany, s poukazem na jeho členství v KSČ v době pokusu o částečnou liberalizaci režimu otírají o Dienstbiera jako možného Klausova protikandidáta - syndrom přináležitosti k "lidem víry pravé" (termín sociálního myslitele Erica Hoffera) u nich, na rozdíl od Dienstbiera, dokáže fungovat dodnes.

Nebyl jsem sám nikdy členem KSČ a nabídku vstupu do ní jsem v osmdesátých letech odmítl, i když mi někteří lidé, kterých jsem si pro odpor k tehdejšímu režimu velmi vážil, předkládali argumenty, že to snad mohla být cesta pomoci změnám "zevnitř" v době ruské perestrojky.
Považuji za trefnou analýzu politického filozofa Erika Voegelina, který komunismus s nacismem řadí do politických ideologií neognosticismu, jejichž zastánci věří, že mají politický recept vybudovat ráj na zemi. Poté, co se jim toto dílo nedaří uskutečnit, najdou si vhodné viníky svého neúspěchu, které pošlou do koncentračních táborů, na šibenice nebo do plynu.

Dienstbier, o kterého se v souvislosti s mým nepravdivě uváděným výrokem jedná, do této sorty lidí nepatřil. Jeho politické snažení bylo a je nepochybně přiměřeně liberální. Jestli proti Václavu Klausovi jako protikandidát stane, nemusí být dnes jisté. O tom, že by České republice, jejímu mezinárodnímu postavení i působení na budování pilířů demokratického státu u nás posloužil lépe než Václav Klaus, však pochyby nemám žádné.