Liberální strana

O historických nepravdách českých antiamerikanistů

15. 10. 2007 - np

( reakce čtenářů -zde- )Při jedné z neřízených debat odehrávajících se v naší škole na téma americké protiraketové obrany ve střední Evropě ocitla se skupina (početně dosti slabá) zastánců umístění radaru Spojených států v Brdech v pasti, kterou na ně políčili jeho kritici (početně dosti silní). Past to byla o to nestravitelnější, že nebyla poskládána z faktů o technické účinnosti vojenského zařízení, ale o zradách, kterých se Američané údajně v minulosti na Češích dopustili a pro které nemáme právo nic pocházející z Ameriky přijímat v lásce.

Podivný to argument. Nevidím totiž jediný důvod, proč by Češi měli svá selhání z moderního vývoje přenášet na odpovědnost zaoceánské velmoci, která pro ně v reálu učinila víc než kdokoli jiný, než kdykoli předtím. Že došlo k mnichovské dohodě? Prosím, ale tu Spojené státy nepodepsaly a ani nepřijaly. Že se tři roky po válce vrhlo Československo do bahna totality? Škoda, ale nehodnoťme věc alibisticky. O naší politické tragédii bylo rozhodnuto ve volbách o dva roky dříve a kterých se účastnili výhradně českoslovenští občané. V nich komunistická strana dosáhla přesvědčivého vítězství, od něhož se mohla bez problémů odrazit k následnému absolutnímu uchvácení moci.

Někomu snad vadí, že se Amerika v roce 1968 nevrhla na ostří nože válečného střetu se Sovětským svazem, jenž nelítostně ukončil reformní proces Pražského jara. Opravdová válka mezi dvěma supervelmocemi rozděleného světa kvůli zemičce uprostřed Evropy by nám možná zvedla sebevědomí a vrátila naději, pokud by po takovém aktu vůbec někdo z nás zbyl. Na srpnovou invazi navazující úpadek známý pod termínem normalizace byl v mnohém způsoben laxním postojem domácí veřejnosti k návratu mumií staré mocenské školy. Přiznejte sami sobě, agitátoři antiamerikanismu, kolik z vás podepsalo Chartu 77. Přiznejte sami sobě, zda jste nakonec nesklouzli do pózy stoupenců režimu, byť „na oko“.

Spojené státy zápornou úlohu v naší historii nesehrály. Naopak.
Nebýt jich, nebylo by nás. To bez nadsázky. Za chvíli si připomeneme další výročí vzniku samostatného Československa. Mezi světovými vůdci to byl zrovna americký prezident Wilson, který jako první otevřeně a bez skrupulí vyjádřil své ztotožnění s Masarykovou vizí československé nezávislosti. „Nebýt Ameriky, nebylo by České republiky.“ I tímto reklamně jednoduchým sloganem bychom mohli americký aspekt české státnosti vyjádřit.

Amerika též, o dvacetiletí později, odmítla mnichovskou dohodu a s ní i přitakávání evropských mocností rozbití Československa. O důležitosti účasti Spojených států ve druhé světové válce pro porážku nacismu hovořit netřeba. To, že žijeme osmnáct let v zemi osvobozené od ideje diktatury proletariátu, není také „úplně“ zásluha nás samotných. Americká garnitura se po spuštění železné opony nesmířila s erozí demokracie v našem státě, a proto podporovala československý exil a disent usilující o pád systému vlády jedné strany.

Co dodat na závěr?
Spojené státy nemají důvod pociťovat kvůli našim tragédiím výčitky svědomí. Ve srovnání s jinými pro nás vykonaly víc než dost. Podílely se klíčově na vyhlášení naší samostatnosti. Nebýt jejich přičinění český boj o svobodnou formu vlastní existence by dnes byl marným snem hrstky naivů v totalitních temnotách. Nenastal nejlepší čas Američanům jejich oběť splatit? A proč nezačít například v brdských hvozdech?