Liberální strana

O jednom kongresu a liberálním mládí

4. 11. 2007 - np

Od 18. do 19. října se v Berlíně odehrával 28. kongres Evropské liberální, demokratické a reformní strany (ELDR) zastřešující liberálně orientované politické formace napříč Evropou. ELDR představuje třetí největší frakci Evropského parlamentu. Jde o vlivné seskupení politiků hledajících seberealizaci mimo většinové socialisticko-konzervativní proudy veletoku evropské politiky.
Témata, která se v průběhu kongresu probírala patří ke stereotypům našeho civilizačního diskursu (např. klimatické změny či šíření demokracie) a snadno se s nimi setkáme při každé na nadnárodním rámci vystavěné diskusi politicky aktivních elit. Pravda, v případě berlínského kongresu byla nastíněna vizí tak význačných celebrit evropského dění jako jsou dánský premiér Anders Rasmussen, eurokomisař pro rozšíření Olli Rehn, vůdce současné nejsilnější německé opoziční strany FDP Guido Westerwelle a další.

Někomu by se patrně líbilo citovat jejich originální, vznešené a často i vtipné projevy, pro které právem patří do svých prestižních funkcí. S těmi však není složité se podrobně seznámit za pomoci jistého důmyslného nástroje, internetu.

Jelikož jsem měl tu čest stát se jedním z kongresových hostů, zaujalo mne také něco jiného než od politiky neoddělitelné bonmoty a proklamace. Při podobných akcích doma setkávám se s lidmi přinejmenším o generaci staršími než já. Vzpomínám na ty zasloužilé starce, kterým tleská při vstupu do sálu celá společnost a kteří ne a ne dát aktivní politice jednou provždy vale. Jejich okolí nepochybuje, že politik, který neodhadne své místo v čase, začne přesluhovat a je na obtíž. Ví to sami politici, kteří se, škoda pro ně i pro nás, nepřipravili na život po politice, jenž je pro ně mnohdy hůř představitelný než život po životě. Mezi účastníky precizně zorganizovaného setkání liberálů ze všech krajů starého kontinentu shledal jsem se s nevídaným množstvím mladých politiků a politických aktivistů, kteří jako by svou kvantitou a nesmírným nadšením odsouvali dosluhující pardály na okraj (rozumějme do penze).

A přitom zdůvodnit, proč politika nepřitahuje mladé lidi, nečiní potíže. Je nudná, věčně uondaná, nešikovná a zdaleka ne tak výdělečná a jistá jako manažerské posty v soukromém byznysu. V Berlíně jsem pochopil, že mladý člověk do politiky patří a že chce do ní patřit. Všichni ti mladí Finové, Italové, Němci, Rakušané, Estonci a nevím kdo ještě v atraktivitu, význam a důstojnost politické práce věří.

A co Češi?
Chtělo by se naříkat nad osudem, který nás středoevropské nešťastníky s lvíčkem na prsou navedl opět na slepou vývojovou kolej, která vede nejlépe do pytláckých kleští zakonzervované strnulosti. Kálel bych do vlastního hnízda, kdybych nepřiznal, že z pětičlenné delegace zástupců české liberální scény (složené z členů či sympatizantů jediné fungující české liberální strany LiRA – Liberální reformní strany) nebyl nikdo, kdo by se věku politického vysloužilce jen blížil.

Jak si houževnatí bojovníci s klíčem ve znaku (a až husitskou náturou vzniklou z neustálých střetů s mnohonásobnou přesilou) povedou v ringu české politiky nepřetržitě dominovaném stále neporazitelnou chobotnicí (tu od architekta Kaplického dozajista nemyslím), určit nedokáži, i když jim (a tudíž i sobě) přeji úspěšné prosazení liberálních hodnot v praxi našeho státu.

Jedno je ovšem těžké zpochybnit. Poté, co se konzervativní borci jali hájit národovecké extrémy, jejich socialističtí soukmenovci marně hledají cestu na uzdravení kdysi tak pyšně prezentovaného sociálního modelu a zelení se ukázali coby zajímavý, avšak ne spásonosný experiment, naskytla se příležitost, na kterou liberální předáci tak dlouho čekali. Teď mohou potvrdit správnost svých úsudků a vrátit se do čela pelotonu, aby projeli cílovou pásku konečně zase jako první.