Liberální strana

Je opravdu lepší "náš" Klaus než "cizák" Švejnar

21. 1. 2008 - LN

ÚHEL POHLEDU
Jana Švejnara řada čtenářských reakcí či příspěvků v internetových diskusích napadá jako cizáka, který "nás" svým odchodem zradil, dostalo se mu lepších možností profesního uplatnění, kvůli kterým by do "našich" zdejších věcí neměl co mluvit.
Opustil nás ostatní, kteří tu přežívali i během sovětské okupace či domácí normalizace. Jeho manželka ani pořádně nemluví česky.
Odpor proti cizákům se neomezuje jen na nepoučené laiky: Václav Klaus dělá s diplomatickým despektem narážky, když mluví o tom, co že pro něj bylo vždy jasné: "být tady s jasným vědomím, že ten život nebude růžový". Od senátora Špačka (KDU-ČSL) můžeme o relevantních hodnotách našinců slyšet příměji: "Toho cizince neznám. Pan Klaus není bezchybný, ale je lepší než ten cizinec." Exulantů nebo lidí s dlouhodobým pobytem v zahraničí nebo vazbami na cizojazyčné prostředí si přitom pravověrní "našinci" v jiných souvislostech cení jako učebnicových příkladů elit.

Karel IV. byl na vychování do Francie poslán ve svých osmi letech, poté působil v Itálii jako místodržící. Všechny jeho manželky byly cizinky. Přesto si data, kdy založil první univerzitu na východ od Rýna a na sever od Alp, považujeme natolik, že jsme si jeho výročí stanovili jako Den vzdělanosti. Jan Ámos Komenský se z exilu po roce 1628 nikdy nevrátil. Netajil se svou podporou Švédům v třicetileté válce, a domyslíme-li vše do důsledků, schvaloval vlastně i rabování Prahy, po kterém spousta pražských uměleckých děl zůstala navždy v majetku Švédů. Jen práce na reformě švédských škol zřejmě způsobila, že neskončil jako první prezident Harvardovy univerzity a posléze i jako Američan.

Tomáš Garrigue Masaryk měl za manželku Američanku. V roce 1914 odešel do exilu jako český poslanec ve Vídni, kam byl zvolen ve volbách roku 1911 za stranu, která tehdy klesla na pouhé jedno procento. Jako editor připojil ke Gebauerově práci vyvracející pravost Rukopisů kritiku vlastenecké opozdilosti a omezenosti, v následných debatách pak obhajoval i tezi, že by bylo pro nás výhodnější uvolnit síly mařené zápasem o zachování národnosti tím, že bychom se připojili k nějakému velkému kulturnímu národu a získali jak zdroj kulturního života, tak větší horizonty. Za hilsneriády mu v oknech končily kameny vrhané nesouhlasícím davem. Z exilu se vracel jako budoucí prezident mimo jiné proto, že se mu pro myšlenku zřízení Československa podařilo získat Američany. Byla po něm pojmenována druhá česká univerzita, k potřebě jejíhož založení promluvil hned ve své třetí řeči v rakouském říšském sněmu roku 1891, tři měsíce po svém prvním zvolení.

Obstály by tyto osobnosti dnes před viditelnou xenofobií části naší veřejnosti i politiků? Jejich příklad přitom přináší při porovnávání obou prezidentských kandidátů další zajímavou analogii. Václav Klaus opakovaně kritizuje vysoké školy za to, že poskytují šanci více studentům, a při jmenování profesorů hořekuje nad tím, jak jich přibývá.

Jan Švejnar hned na začátku 90. let založil s využitím svých amerických kontaktů vysokoškolský institut CERGE, který dodnes svou kvalitou a mezinárodním renomé zřetelně vyčnívá z obecně nepříliš dobrého (pod)průměru našich vysokých škol ve srovnání se světem. V přednáškách svého předvolebního turné zdůrazňuje důležitost rozvoje lidských zdrojů, úlohy vyššího vzdělání a prohlubování kvalifikace v moderním světě.
Nejsou snad právě toto výzvy, které jsou pro naši společnost mnohem důležitější než ochrana české "suverenity", kritika prohlubování evropské integrace nebo kontroverzní přístup k otázkám globálních důsledků člověkem vyvolávaných klimatických změn?
A není zde u Švejnara viditelná kontinuita s osobnostmi, které v dobách minulých spojily významnou část svého veřejného působení s rozvíjením možností růstu vzdělanosti jako spolehlivého nástroje zajišťujícího nám jak respekt v zahraničí, tak sebevědomý rozvoj, který domácí politika potřebuje pro to, aby správa věcí veřejných zůstala v rukou lidu této země?

Velikánům našich dějin sloužily jejich zahraniční vazby i rozhled jako jedna z podmínek skutečné velikosti. Nemá smysl upadat do malosti a strachu z okolí, pro který by měl být "náš" Klaus lepší než "cizák" Švejnar. Nepotřebujeme Klause, aby nás ochránil před nástrahami všeho cizího, co na naši malou zemi v Evropské unii číhá, ale Švejnara, který se na naši společnost dívá s potřebnou otevřeností a vyslovuje se pro aktivní přijetí výzev, před kterými ve vztahu ke světu stojíme, bez ochranářského stažení se dovnitř zdi suverenity národního státu a národní komunity. Jako prezidenta nepotřebujeme někoho "kdo nás nedá", ale naopak státníka, jehož vize "nás trochu postrčí kupředu".