Liberální strana

Srbské dilema

15. 3. 2008 - np

s reakcemi čtenářů NPsa -zde-

Když byl 17. února kosovským parlamentem vyhlášen nový stát na troskách někdejší Jugoslávie, rozdělila se světová veřejnost na dva tábory. Na ty, kteří jeho vznik přivítali, i když s nezastíraným odstupem a kalkulací, že kauza Kosova nemohla pro svou specifičnost jinak skončit. A na ty, pro něž je samostatný státní útvar kosovských Albánců nemyslitelným políčkem do tváře mezinárodního práva. Obě skupiny, ať už z idealistických či těžce účelových pohnutek, vnímají pozorně ožehavost nastalé skutečnosti a s napětím takticky vyčkávají prvních vážných důsledků čerstvého průlomu v balkánské partii odvěkých velmocenských zájmů.

K jednomu z nich právě došlo. Srbská vládní koalice se rozpadla. Premiér Koštunica podal demisi a zbytek vlády společně s prezidentem Tadičem nehodlají stát rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných voleb rozhodně v cestě.

Základní příčinou pádu Koštunicovy vlády je podle všeho nejednotný přístup zúčastněných stran k evropskému směřování země. Jak Koštunicova Demokratická strana Srbska, tak i Demokratická strana prezidenta Tadiče vidí budoucnost Srbska v unijních barvách. Každý z bloků má však odlišnou představu o tom, nakolik by odtržení Kosova mělo být Srby reflektováno při úsilí integrovat zemi do sjednocené Evropy.

Kosovský šok, způsobený poměrně jednoznačnou podporou nově vzniklého státu Bruselem, vyvolal na srbské straně pocit ponížení a zrady. Srbská veřejnost své „o nás bez nás“ bude mít asi napořád uložené kdesi v kolektivním podvědomí. Teď je však utržený šrám dosti patrný a hojit jej chce kdekdo. Zápas o poslanecká křesla se rozbíhá nejen mezi jednotlivými partajemi. Zároveň se do vypuknuvšího klání hlásí Evropa vybavená americkými sympatiemi a proti ní nikdo jiný než Rusko, které v depresi obyčejných Srbů chytře zahlédlo motivaci pro dosažení stěžejní role v záležitostech opět na pokraji nestability trmácejícího se balkánského jihu.

Před evropskými šiky se nalézá nesnadný úkol. Přesvědčit momentálně na protizápadní písničku slyšící národ, aby obnovil svoji důvěru ve společenství, které ho jednostranně připravilo o cenný kus území. To za situace, v níž se ruskému medvědu daří vzbudit ve frustrované entitě hotový opak.

Přestože přetahování o srbskou náklonnost bude až do závěrečného hvizdu vyrovnané a nelze s jistotou tvrdit, zda konečné, bruselská administrativa nechť si o zápecnictví nechá nanejvýš zdát. To nejhorší, co lze v tak fatálním souboji udělat, je pasivní přihlížení. Zvítězí totiž jedině ten, kdo s překonaným odporem a otevřenou náručí vyjde Srbsku naproti ochotněji a dřív. Snad jen Evropa až příliš nezaspala…