Liberální strana

Století pana Františka Kriegla

14. 4. 2008 - hn

Když František Kriegel v srpnu 1968, přiveden z vězeňské kobky do kremelských sálů, rozhodně odmítl podepsat moskevský protokol, statečně a důstojně jako jediný přijal politickou odpovědnost. Nemohl vědět, zda ho nečeká zapomenutí ve vězení či na Sibiři. Měl jistě v paměti, jak mu v Čierné nad Tisou jen o pár týdnů dříve člen moskevského politbyra a ukrajinský partajní šéf Šelest spílal jako »Židovi z Haliče«.
Naštěstí stalinismus už zdegeneroval, vojenská invaze do Československa byla politickým debaklem a prezident Svoboda odmítl nastoupit do letadla domů, pokud v něm nebude Kriegel sedět.

Lékař interbrigadista

Osudy Františka Kriegla jsou osobním svědectvím významných kapitol dramatických dějin dvacátého století. Odmítnut v Polsku ke studiu z rasových důvodů, vystudoval medicínu v liberální Praze. Jako mnozí čeští intelektuálové cítil naději na sociální spravedlnost v komunistické straně.
Mezi prvními se přihlásil k boji proti fašismu ve španělské občanské válce. Po Frankově vítězství se přes Francii a Norsko dostal do Číny a jako lékař americko-čínských jednotek, bojujících proti japonské okupaci v Barmě, si vysloužil vysoké ocenění od velitele plukovníka Browna.

Do Prahy se vrátil v roce 1945 a ihned se zapojil do politického života. Vytýká se mu, že se v únoru 1948 podílel na vzniku lidových milicí. Nikoho však nezabil ani neudal. Dnes se snadno -a většinou účelově - zapomíná, že komunisté nabízeli československou cestu k socialismu a že socialismus nebo »demokracie socializující« byla cílem nejen prezidenta Beneše, ale většiny společnosti a nekomunistických stran. Nekritický byl také vztah k SSSR. Pavel Tigrid připomněl, že i národní socialisté a lidovci hlásali, že »komunisté nemají monopol na přátelství se Sovětským svazem«.

V únoru statisíce občanů podlehly iluzi »zpívajících zítřků«. Když mnozí komunisté poznali svůj omyl, začali usilovat o postupnou nápravu režimu, který pomáhali nastolit. Kriegel měl štěstí, že ho zapomněli poslat jako mnohé jiné interbrigadisty do koncentráku. Mohl se věnovat své lékařské profesi. Později odjel jako poradce pomáhat kubánskému zdravotnictví. Kubánská revoluce byla přijímána jako naděje pro zbídačenou část světa. Skončila jako zmarněná iluze, ale dodnes je Castro idolem pro miliony Latinoameričanů.
V šedesátých letech, kdy rozšiřování prostoru svobody pronikalo z redakcí, uměleckých svazů, vysokých škol a vědeckých ústavů do státního aparátu, se Kriegel stal členem ústředního výboru KSČ. Patřil k těm, kteří aktivně prosazovali změnu a přispěli k celonárodnímu vzepětí touhy po svobodě v Pražském jaru.

Odmítnutím moskevského protokolu František Kriegel potvrdil stálost svého přesvědčení, že systém stalinské orientální despocie není socialismus a že vojenskou intervenci cizí moci je třeba odsoudit. Po návratu z Moskvy byl zbaven všech funkcí a vyloučen z komunistické strany.
Gustáv Husák trapným bonmotem, že »nebudeme nikoho kráglovat ani krieglovat«, sliboval, že padesátá léta se nevrátí. Popravy už nehrozily, ale František Kriegel byl až do smrti stálým objektem zájmu Státní bezpečnosti. Když vyjel za Prahu, přivezli jeho ženě rakev s oznámením, že zemřel. Policajti trvale usazení před jeho bytem kontrolovali návštěvy a doprovázeli ho po Praze. Kriegel se nevzdal a patřil k nejaktivnějším signatářům Charty 77.
Zemřel v době, kdy jsem byl ve vězení. Stejně bych nemohl přijít rozloučit se, protože jeho pohřeb StB znemožnila.

Málo českých hrdinů

Jako miliony Čechů a Evropanů prošel také František Kriegel dlouhou cestou střetů iluzí, omylů a poznání. Stejně jako jiní se mnohdy mýlil, ale platí o něm to, co o sobě řekl Alexandr Solženicyn: »Moje názory se pochopitelně vyvíjely. Ale vždycky jsem věřil v to, co dělám, a nikdy jsem nejednal proti vlastnímu svědomí.« Těm, kteří Krieglovu osobnost z neznalosti dějinných zvratů nebo z ideologické předpojatosti zpochybňují, lze připomenout, že Šavel kamenující křesťany se jako svatý Pavel stal zakladatelem křesťanské církve.

Hrdina polského odporu Adam Michnik se nedávno při udělování ceny Listů podivil nad tím, že český národ na Františka Kriegla zapomíná. Jako bychom měli dost hrdinů. Mezi českými politiky bychom obtížně hledali osobnost stejně statečnou a důslednou, jako byl tento »Žid z Haliče«.