Liberální strana

Zrada

26. 5. 2008 - np

s reakcemi čtenářů NPsa -zde-

Důraz na patos je zřejmě pro politiku všedního dne na rozbřesku 21.století tou nejpříznačnější charakteristikou. Děje se tak vlivem médií, jež jsou všudypřítomná, stejně jako jsou všudypřítomné smysly těch, kteří jim naslouchají a uspořádávají podle nich své nálady a preference.

Byla v minulých dobách slova, ke kterým politik mohl sáhnout jen vzácně a s vědomím chtěných i nechtěných následků. Dnes tato slova může politik užívat, jak je ctěná libost, neboť mu za ně hrozí jediné: fotky a citace na titulních stranách, případně výstupy za času večerních zpráv. K neuváženému plýtvání těmito výrazy se s oblibou předně obrací politik opoziční, který vzdálen postům výkonné moci necítí ve své branži ani náznakem odpovědnost za své slovní výpady.

Exemplární ukázku nám poskytl socialista v českých končinách z nejvlivnějších, Zdeněk Škromach. Tento převážně na sociální tématiku se orientující předák přičichl k zahraničněpolitické polévce. Reagoval se spontaneitou (tak „trochu“ předstíranou) na rozhodnutí české vlády oficiálně uznat kosovský stát. Podle něj se Topolánek se svými ministry dopustil „zrady českého národa“.

Není snadné vzpomenout, kdy se slovy podobného zabarvení Škromach vyjádřil ke kauzám svého (sociálně-politického) resortu. Asi též v této situaci platí, že nejjadrněji se každý vyjadřuje k věcem, kterým rozumí ze všech nejméně.

Použít „zradu“ v kritice opačného názoru je možné, pokud dojde k porušení vážných závazků, které daný hodnostář nebo společnost, kterou zastupuje, přijala. Vážný závazek ČR k Srbsku nemá, tedy ne vážnější než jiné jí velikostí a významem blízké státy. A kdyby navzdory tomu o zradu šlo, tak pouze o zradu Srbska.

Souhlas s nezávislým Kosovem naše zájmy neohrožuje (a nezrazuje!), už jen proto, že precedens, který podle některých vyhlášení kosovské suverenity vytváří, nemůže etnicky homogenní Česko, v němž jednotlivé menšiny nežijí koncentrovaně v jednom kritickém regionu, postihnout.

Přesto ke zradě došlo. Jejím pachatelem není nikdo jiný než samotný Zdeněk Škromach, když v zápalu opozičního hudrování rezignoval na vlastní dospělý rozum a řídil se heslem pro české socialisty svatým do té doby, než opět slíznou lahodnou vládní smetanu. „Bij své ministry, seč ti síly stačí a na pravdu se raději neohlížej…..tedy, dokud se jedním z nich znovu nestaneš.“