|
|
Kosovo: měla vláda na výběr?9. 6. 2008 - hn Česká vláda nakonec přece uznala nezávislé Kosovo za regulérní stát. Čin jistě není pro budoucnost Balkánu zásadně důležitý: malý stát (ČR) naváže diplomatické styky s jiným malým státem (Kosovem). Představovat si, že český postoj kosovskou otázkou může závratně pohnout, svědčí o zvláštním (půvabném a ohyzdném zároveň) rozpoložení našich arbitrů.Vybírat jsme mohli ze tří možností. Souhlasit, nesouhlasit a nebo cudně (avšak pitomě) mlčet a dělat, že žádný Balkán (ať už s Kosovem či bez něj) neexistuje. Znalec domácích poměrů by předpokládal třetí z variant. Že se nositelé vládních funkcí usnesli na výběru pouze z prvních dvou možností, považuji za úspěch. Neboť je vždy (téměř vždy) lepší se rozhodnout špatně než vůbec. Pokud jsme dospěli do fáze, kdy před námi stojí jen kosovské pro a kosovské proti, nedospějeme k výsledku, který by s odstupem času mohl být vnímán jednoznačně. Neuznat Kosovo za samostatný stát v sobě skrývá poučení z mnichovského kolapsu (jestliže je ovšem zkušenost s Mnichovem 1938 přenosná). A na to máme s poukazem na vlastní historickou zkušenost právo. Spolu s tím nám náleží právo nezradit naše nejbližší spojence z EU a NATO i v záležitostech, kdy pravda nespočívá úplně na jejich straně, neboť jsme na nich (a přiznejme si to) existenčně závislí. Meziválečná i polistopadová demokracie je odvozená od schopnosti přesvědčit silné státy na Západě (USA, Spojené království, Německo), že se ji vyplatí chránit. Žádný z nich však nebude chránit prostor, od kterého nemůže čekat loajalitu ve sporných a těžko uchopitelných problémech, jako je kosovská (respektive balkánská) budoucnost. Uznáním Kosova se česká vláda nezachovala dobře. Dobře by se nezachovala ani v opačném případě. Zachovala se ale určitě lépe, než kdyby se - jak velí tradice - motala v bludném kruhu se zavřenýma očima. A to se cení. Vít Procházka, místopředseda Institutu K. H. Borovského |
ODKAZY
|
