Liberální strana

Ponechme pacientovi svobodu

17. 6. 2008 - zn

Zdravotnické noviny | 16.6.2008 | rubrika: Názory | strana: 22
* 3x na téma eutanazie
_____________________

V postupných vlnách se vrací diskuse o eutanazii na stránky deníků a konečně také i na stránky odborných časopisů, do prostor parlamentních i senátních. Bohužel i v průběhu posledních let, kdy se této problematice věnuji, se nepřestávám divit, s jakými výklady, vysvětlením či definicí eutanazie se lze ještě dnes setkat.

A právě i v seriózním tisku, ve veřejnoprávních médiích vystupují lidé, kteří eutanazii neumí ani definovat či pojmenovat. A to již nehovořím o rozlišení pasivní a aktivní, asistované či nepřímé eutanazie. Stále panuje názor, že o eutanazii rozhoduje lékař či rodina a podobné bludy. Pravdou na druhou stranu zůstává, že oficiální návrh na uzákonění eutanazie z dílny poslance Šťastného také neřeší řadu detailů a otázek. K diskusi, a to velmi zodpovědně a fundovaně, se hlásí z politiků senátorka Václava Domšová a předseda Liberální reformní strany Milan Hamerský. Jejich apriorní sázka na svobodné rozhodnutí jedince je správná.

Důvodů proč eutanazii odmítnout nakupí její odpůrci vždy obrovské množství. Naprosto souhlasím s argumentem, že koncepce zákona o eutanazii, ať již bude formulován kýmkoli z politického spektra, musí zaručit, a to ve 100 procentech, že se nikdy nikým nedá zneužít. Výhradní právo rozhodnout o eutanazii musí být jasně rezervováno jen a pouze pro pacienta samotného. Musí být jasně definovaným přáním těžce trpícího pacienta, mnohdy posledním a mnohdy jej samotného vnitřně osvobozujícím.

Alespoň malý pocit vítězství

Důkazem, že o provedení eutanazie je zájem i v ČR, je například nedávné náhodné zjištění policie, že český občan o eutanazii požádal ve Švýcarsku. Neznáme pohnutky, zdravotní stav či utrpení tohoto člověka. Ale to jediné podstatné je skutečnost, že se svobodně rozhodl k tomuto kroku. Svobodně, s největší pravděpodobností na základě pro něho bezvýchodné situace. A to pomíjím a nedomýšlím, co vše musel podstoupit a jaká byla ekonomická stránka celého procesu.

Nestudujme, jak je eutanazie prováděna, jestli injekcí, nápojem či jinak. Je to marginální. Věnujme se tomu, proč o ní pacienti uvažují či s jejím uskutečněním souhlasí. Nemoci jsou zákeřné, mnohdy je jejich průběh krátký či naopak dlouhodobý, pomalý s narůstajícími bolestmi. Onkologičtí a neurologičtí pacienti by mohli vyprávět. Jak mohou lidé o eutanazii hovořit, pokud neviděli umírající a trpící pacienty? Zdevastované například nádorovým onemocněním a nakonec i agresivní léčbou, zcela rezistentní vůči jakýmkoli utišujícím prostředkům. Často ani přítomnost blízkých jim neposkytne byť sebemenší radost. Vzpomeňme na pacienty s prosbou na rtech a v očích, kdy už jen to trápení skončí. Můžeme jim mít za zlé, že chtějí mít poslední slovo, aspoň malý pocit vítězství?

Umíme se vcítit do myšlenkových pochodů trpících?

Takřka v přímém přenosu jsme mohli vidět zoufalou, do krajnosti dovedenou snahu nešťastné Francouzky, s rozsáhlým estezioneuroblastomem. Její fotografie v tisku a příběh, kdy se ani soudně nedokázala dovolat práva na ukončení života důstojnou formou. Proto volila sebevraždu. Lze tak s nadsázkou říci, že společnost a soudy ji v tom nechaly samotnou. Nebo naopak lidé v produktivním věku, v plném pracovním a rodinném rozletu se dozví, že jim zbývá časově omezený kus života v důsledku těžké, nevyléčitelné nemoci. Můžeme jim vyčítat, že pragmaticky vypořádají osobní a rodinné vztahy, ekonomické a profesní záležitosti, splní si životní přání a poté se dobrovolně rozhodnou život ukončit dříve, než to udělá jejich vlastní tělo či nádor? Chtějí zůstat před okolím a sebou samými silnými a sami ovlivnit nezvratný konec.

Argument že, dokážeme zajistit tu nejlepší péči v období umírání, ať již nutriční, psychickou, psychosociální, ekonomickou, slyším často od lidí pracujících v hospicích a léčebnách dlouhodobě nemocných. Vyvolává však další otázku: Je tomu skutečně tak? Ano, moderní medicína jistě pokročila, zlepšila se psychosociální péče. Ale ruku na srdce, nevnímáme to tak my, kteří se o takové pacienty staráme? Umíme se vcítit do pocitů, bolestí, myšlenkových pochodů trpících? Vždyť až 2/3 žádostí o eutanazii vychází z pocitu bezmoci a osamění.

Proč nedáme na úplně primární a nejpodstatnější argument – ponechat svobodné rozhodnutí na pacientovi, jenž jej učiní za plného vědomí? A jak nám dokazuje uskutečněná eutanazie u českého občana ve Švýcarsku, k takovému rozhodnutí je potřeba i rozvahy, síly a ekonomických prostředků.

Vraťme se k diskusím, ale seriózním, zamysleme se nad celou problematikou vskutku v souvislostech etických, právních, filozofických, medicínských, ale s primárním aspektem a ohledem na pacienta, na lidskou svobodu a důstojnost, jež musí být zachována i ve chvílích nejtěžších.

O autorovi| MUDr. Pavel Boček, pediatr a onkolog, FN Motol