Liberální strana

Urbánek při průšvihu nikdy nechyběl

24. 6. 2008 - mfd

Jméno Zdeněk Urbánek jsem poprvé zaznamenal před šedesáti lety. Po únoru 1948 posílali fanatici víry ve zpívající zítřky do stoupy také knihy, které ještě nestačily dorazit z tiskáren na knihkupecké pulty. Táta byl povoláním primář interny kladenské nemocnice, ale také knihomol s dvaceti tisíci knih v domácí knihovně a čestný ředitel městské knihovny.
Dělníci ve spalovně s mimořádnou odvahou pár knížek pro něho zachránili.
Šedá eminence od Aldouse Huxleyho patří už více než půl století k několika desítkám nejoblíbenějších kousků mé vlastní knihovny.
V tiráži jsem se dočetl, že knihu přeložil Zdeněk Urbánek. Měl jsem také jeho knížku o expedici do Arktidy, ale pak se mi jeho jméno nadlouho ztratilo.

Po letech mi psal s ironií, kterou si vždy zachoval: „... nedokážu (…) chybět při žádném průšvihu.“ V únorových dnech 1948 jako redaktor deníku Národní osvobození napsal zprávu, že ministr Václav Majer chtěl v rozhlase sdělit stanovisko sociálních demokratů k vládní krizi a „neidentifikované osoby jeho žádost zamítly a daly ho dalšími neidentifikovanými osobami z budovy rozhlasu vyvést“.
Tiskárna, rychle přebarvení bývalí stříbrňáci, to odmítla vytisknout.

Po několikahodinovém jednání předseda odborů neústupnému redaktorovi Urbánkovi odpověděl na otázku, ve jménu čeho že to chtějí stávkovat: „Ve jménu našeho příštího živobytí, blbče.“

Po letech mi Zdeněk Urbánek napsal: „Ty jsi, Jirko, zažil šťastnou dobu, myslím rok ’68, kdy bylo o čem mluvit, smělo se a nebylo si třeba vymýšlet. Bylo to skvělé a přirozené.“ Volil své postoje vždy bez ohledu na příští živobytí. Na konci války schoval u sebe dvě Židovky, které uprchly z pochodu smrti. Jedna se stala jeho ženou, druhá manželkou Josefa Hiršala.

V padesátých letech překládal anglickou a americkou literaturu, mimo jiné Shakespearova dramata. V šedesátých letech rozšiřující se svobody se vracel ze soukromí. Ke stovkám průlomů cenzury patřilo i uvedení jeho překladu Hamleta s Radovanem Lukavským v hlavní roli v Národním divadle.

Po potlačení pražského jara se samozřejmě podílel na šíření samizdatové literatury. Podepsal Chartu 77. Podpisy se shromažďovaly v jeho bytě. Dopadla ho s Václavem Havlem a Pavlem Landovským Státní bezpečnost, když je chtěli spolu s prohlášením Charty dovézt do Federálního shromáždění. Po listopadu se stal načas rektorem Akademie múzických umění. Do pozdního věku pak sepisoval svědectví o dobách, v nichž jeho život odrážel dramata, vzestupy a pády české společnosti, politiky a kultury.

Jeho střešovický byt byl jedním z míst, kde se přirozeně setkávali jeho četní přátelé. Ač už byl v sedmdesátých a osmdesátých letech doyenem pražské společnosti, byl kamarádem všech bez ohledu na jejich věk. Při pražské povodni jsem ho vezl na pohřeb přítele Jiřího Koláře. Z Hlávkova mostu jsme zahlédli řeku, ve kterou se změnila Sokolovská ulice. „Odteče to stejně jako stoky, ve kterých nás chtěli utopit,“ řekl.

I když byl dlouho nemocen, zvládal své choroby s humorem George Bernarda Shawa, který věděl, že „stáří je velmi nepříjemná věc, ale jediný způsob, jak se dožít vysokého věku“. Stejně jako on se ho dožil. Před více než rokem, při devětaosmdesátých narozeninách, si znovu po dvou desetiletích zapálil cigaretu a jako dary si přál pouze lahve irské whisky.

Připravoval se na konec v dobré náladě, s klidným vědomím, že vždy jednal podle svého přesvědčení bez ohledu na to, jakým suknem bylo město právě potaženo. Tento jeho odkaz, stejně jako jeho intelektuální a mravní úroveň, je pro každého z nás měřítkem vlastního úsilí, tolik potřebného v dnešní době rozviklaných hodnot.