|
|
dokument - Dřevíčská výzva26. 6. 2008 - dok JAK OŽIVIT ČESKOU EKONOMIKU Koncentrovat se na rychlé odstranění klíčových brzd růstu březen 1999 Česká ekonomika je v obtížné situaci – výkonnost hospodářství klesá a nezaměstnanost roste. Dosavadní snahy o řešení zatím nepřinesly uspokojivé výsledky. Nastávají rozhodující okamžiky, které určí, zda se z České republiky stane rychle rostoucí ekonomika přibližující se úrovni EU, nebo zda se zařadíme mezi zaostávající ekonomiky. Navrhujeme proto dotáhnout započatý reformní proces důsledně a urychleně do konce a vytvořit podmínky pro zdravý a dlouhodobě založený hospodářský růst. Otálení s reformami přináší ohromné náklady. Domníváme se, že nastal nejvyšší čas soustředit se na změny v několika klíčových oblastech a neztrácet síly řešením méně důležitých záležitostí. Navrhované změny považujeme za věcně potřebné a ekonomicky správné a jsme přesvědčeni, že mohou sloužit jako základ pro budování celonárodního konsenzu. 1. Úvod: soustředit se pouze na odstranění nejsilnějších brzd Česká ekonomika je stále častěji předmětem odborných i neodborných debat, stále více převládá negativní hodnocení. Byla sice vyslovena celá řada názorů na to, jak jí pomoci, debata však trpí roztříštěností. Domníváme se, že je naprosto nezbytné koncentrovat se na odstranění klíčových brzd hospodářského růstu. V tomto dokumentu bychom rádi poukázali právě na ta opatření, která my považujeme za zásadní. Jsme znepokojeni zdlouhavostí a neefektivností zákonodárného procesu. Bez urychleného zjednání nápravy se v nejbližších letech nepodaří zdravý a rychlý růst obnovit. 2. Makroekonomická politika: je důležitá, ale není klíčová Rozumná makroekonomická politika je sice pro dlouhodobě udržitelný růst podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Přitom důležitý je právě dlouhodobý trend růstu, ne krátkodobé kolísání kolem tohoto trendu. Pro udržitelný růst jsou podstatné institucionální reformy, privatizace a restrukturalizace. Snaha vyvolat oživení ekonomiky pouze měnovou a rozpočtovou politikou by nutně vedla pouze k obnovení starých neduhů. Trvalý růst bez ohrožení makroekonomické stability (nízká inflace, udržitelný schodek běžného účtu platební bilance a nerostoucí státní dluh) by nepřinesla - pro ten je nutné nejprve vytvořit podmínky na nabídkové straně ekonomiky. Nerozumná rozpočtová politika by mohla obnovit staré nerovnováhy. Obvyklou reakcí na recese bývá jistá kombinace uvolněnější měnové a rozpočtové politiky. V podmínkách české ekonomiky, která je velmi otevřená mezinárodnímu obchodu a které hrozí obnovení nepřiměřeného schodku obchodní bilance, dáváme přednost nedoplňovat uvolněnou měnovou politiku uvolněným rozpočtovým hospodařením. Nepřiměřená rozpočtová politika by mohla způsobit nevítané posílení měnového kurzu, a snížila by tak naději na oživení založené na investicích a exportu. 3. Institucionální reformy: to nejdůležitější Hlavním prostředkem k oživení české ekonomiky je snížení transakčních nákladů podnikání a umožnění rychlého převodu aktiv (podniků) do rukou lepších vlastníků. To vyžaduje jak zlepšení práce soudů a změny zákonů, tak odstranění neefektivností státní správy a snížení vysokých daní. Časové a finanční ztráty vzniklé jednáním s ne vždy věci zcela znalými a přebytkem předpisů zavalenými úředníky či snaha domoci se svých práv proti dlužníkům jsou příklady překážek zdravého růstu. Snížení transakčních nákladů není svou povahou ideologický problém, byť vyžaduje konsenzus politických sil podřízený zájmu ekonomického rozvoje země. Tržní prostředí v Čechách postrádá "čisticí mechanismy". Podniky jsou často řízeny či vlastněny lidmi, kteří nedodržují smlouvy ani zákony, nebo osobami, které nejsou pro takovou práci kompetentní. Většina problémových firem by na základě opravdového tržního ocenění vykázala záporné vlastní jmění, a neměla by tedy již patřit současným vlastníkům. V takových situacích nemají vlastníci co ztratit a využívají veškerý čas, který je jim dán, k chování, které je z pohledu věřitelů i celé společnosti škodlivé. Ve standardním prostředí by takové podnikatelské subjekty byly rychle eliminovány a výrobní aktiva (podniky a jejich zařízení) by převzali kompetentnější lidé a společnosti. Měla by být proto výrazně ulehčena možnost věřitelů převzít plnou kontrolu nad majetkem dlužníků neplnících své závazky, měl by být zrychlen proces bankrotů. Český stát se pokouší plnit mnoho funkcí, ale v těch, kde je nezastupitelný a kde je jeho činnost klíčová a nezastupitelná (vláda zákona), bohužel selhává. ČR má všechny předpoklady pro dynamické dohánění EU – lidský kapitál, společnou historii, kulturu, výhodnou geografickou polohu atd. Nepodařila se však zásadní věc – vytvoření správného prostředí, které by průhledným způsobem informovalo o vzácnosti zdrojů (práce, lidského i fyzického kapitálu) a vytvářelo správné podněty k jejich nejlepšímu využití. Věnujeme se vylaďování mnoha drobností, pokrok v klíčových oblastech je však bohužel minimální. 3.1. Právo a řád: selhávají Stát by měl především přispět k vytvoření prostředí, které by stimulovalo k efektivní tvorbě národního bohatství. Možnosti nápravy vidíme ve dvou směrech – jednak (a to především) ve zlepšení práce soudů, vyšetřovatelů a státních zástupců, jednak změnou některých právních úprav. Soudy, ale také vyšetřovatelé a státní zástupci pracují neúnosně pomalu a často s neúplnou odbornou znalostí posuzovaných záležitostí. Chápeme, že část problému je vyvolána mimořádným "návalem" nového druhu případů a nedostatečnou materiální zabezpečeností, část ovšem vzniká také tím, že nezávislost v rozhodování se mnohdy zaměňuje za nepovinnost pracovat. Pracovníci justice by měli podléhat stejným požadavkům na pracovní výkon jako zaměstnanci soukromých firem. Je nezbytné zvýšit jejich služební odpovědnost a mnohem důsledněji vyvozovat závěry a přijímat postihy při neplnění pracovních povinností. Vzhledem k narůstající komplikovanosti ekonomických případů navrhujeme zvážit jejich koncentraci na jednom místě. Prospělo by to větší profesionalitě a také předvídatelnosti přijímaných rozhodnutí. Takový krok se již osvědčil i v jiných transformačních ekonomikách, například v Maďarsku. Rychlost je často nejdůležitější. V soudních řízeních obchodního charakteru by stálo za úvahu stanovení lhůt pro konání prvního stání od podání žaloby a poskytnutí zvýhodnění těm subjektům, které se aktivně účastní soudního řízení, proti těm, kteří je záměrně brzdí. Tam, kde je rychlost rozhodující a přitom je nejvíc zapotřebí odbornosti – v případě bankrotů navrhujeme přesunout břemeno a pravomoci z rukou soudů do rukou věřitelů podle britského vzoru. Některé úkony prováděné soudy by mohly být přesunuty na vyšší soudní úředníky (v oblasti obchodního práva například některé úkony prováděné Obchodními rejstříky). Časové a finanční ztráty vznikají také v případech dalších státních úřadů. Při jednání s nimi jsou jim podniky a občané velmi často vydáni zcela na pospas, což vede k neúnosným nákladům. V mnoha případech by nejsnazším řešením bylo výrazné omezení oprávnění státní správy do daných záležitostí zasahovat ex ante (předem), někde by stačilo dodržování správních lhůt. Jako velmi problematická se z pohledu hladkého chodu ekonomiky jeví současná praxe zápisů do obchodního rejstříku. Zápis je brán jako normální soudní řízení, ve kterém si obchodní rejstřík (OR) může vyžádat důkazy prakticky k čemukoliv. Často tak dochází k tomu, že OR posuzují ryze ekonomické, daňové a účetní otázky a rozhodují o nich, přestože k něčemu takovému nemají dostatek erudice. Výsledkem je nepředvídatelnost jejich počínání. Toto jejich oprávnění plyne z nedostatečné zákonné definice toho, o čem jsou oprávněny rozhodovat, resp. co všechno mají v rámci řízení posuzovat. Podle našeho názoru by OR měly představovat pouze jakési registrační místo, případné výhrady by bylo možné řešit normální soudní cestou ex post. Tento způsob je běžný v celé řadě zemí EU. V oblasti úprav zákonů regulujících podnikání doporučujeme soustředit se na postavení věřitele, na zákon o konkurzu a vyrovnání a některá další ustanovení Obchodního zákoníku. Zlepšení postavení věřitele, jeho ochrany a možností domoci se práv zahrnuje jednak možnou mimosoudní realizaci zástav, jednak lepší možnosti exekuce majetku. Věřitelům musí být dána příležitost, aby se mohli rychle ujmout úplné kontroly nad majetkem podniků neplnících své závazky, a to bez zbytečných obstrukcí či průtahů. Přivítáme vybudování systému monitorování neplatičů. Systém, který by bankám a ostatním věřitelům podával spolehlivé informace o společnostech, které v minulosti nesplácely úvěry, i o manažerech takových společností, by měl být vybudován pod oficiální záštitou, protože dosud se mnohé banky a firmy zdráhaly podílet se dobrovolně na jeho vytváření. Všechny ekonomické subjekty by měly mít povinnost informovat o neplatičích. Domníváme se, že fakt, že někdo nesplácí úvěry, by neměl být předmětem bankovního tajemství. Novela zákona o bankách šla správným směrem, dosud však nepřinesla očekávané efekty. Nezbytná je náprava problematických ustanovení Obchodního zákoníku, zejména v části týkající se obchodních společností, se zaměřením na "úzká hrdla" v této normě. Ta dnes brzdí uskutečnění základních restrukturalizačních procesů, jako je zvyšování a snižování základního jmění, výměna dluhu za podíl na jmění, realizace zástavního práva, fúze, akvizice. Neschopnost soudů rychle rozhodnout a často svévolný (a tedy nejednotný) výklad čistě ekonomických aspektů jednotlivých operací (v zahraničí zcela běžných a nesporných) brání jejich realizaci. Správní soudnictví dosud není dokonalé, a proto je tak nedostatečná kontrola veřejné správy. Správní soudnictví nemůže nahradit vadné či neexistující správní rozhodnutí, lze pouze zrušit rozhodnutí již vydané, nelze také doplňovat správní rozhodnutí či posuzovat velikost sankcí. A konečně dnes neexistuje formální mechanismus sjednocování správně-soudních rozhodnutí v celé zemi. Často se tak stává, že jednotlivé soudy rozhodují odlišně. 3.2. Bankroty: urychlit přesunem pravomocí na věřitele Zákony o konkurzu a vyrovnání sledují dva cíle. Na jedné straně představují soubor norem, jejichž smyslem je vyřešit situace, kdy dlužník není schopen dostát závazkům vůči věřitelům. Jde tedy o formalizované vymáhání dluhu. Na straně druhé je ovšem role bankrotů spatřována v jejich využití pro restrukturalizaci dlužnických subjektů formou změny struktury závazků daného podniku. Není-li naděje, že by byl dlužník dlouhodobě schopen vytvářet zisk i po provedení finanční a operační (fyzické) restrukturalizace, představuje bankrot s následnou likvidací právní ošetření výstupu daného subjektu z trhu a převod produktivních aktiv (stroje, zařízení atp.) jinému subjektu, který bude schopen tato aktiva využívat efektivněji. V nové úpravě zákona je třeba posílit postavení věřitelů, omezit roli soudů a podstatně zkrátit konkurzní či vyrovnávací řízení. Vzhledem k současnému stavu soudnictví na poli konkurzního práva a vzhledem k neúměrným časovým a finančním nákladům, jež by si vyžádala náprava v oblasti justice, nelze zrychlení bankrotového řízení dosáhnout jinak než tím, že posílíme postavení věřitelského výboru a správce konkurzní podstaty, a tím, že zkrátíme časové limity pro předložení návrhů správcem. Rozhodnutí by mělo být vázáno na souhlas věřitelů reprezentujících 50 procent pohledávek. Převzetí těchto principů britské právní úpravy velmi napomůže hladkému a efektivnímu vyčištění ekonomiky od ztrátových subjektů. Příslušný statutární orgán by měl být povinen vyhlásit insolventnost ihned, jakmile dospěje k závěru, že finanční situace firmy neskýtá naději na dodržení závazků. V případě porušení této povinnosti by se členové statutárních orgánů vystavili riziku diskvalifikace z členství ve statutárních orgánech jakékoli společnosti po dobu 10-15 let, případně trestnímu postihu. Odpovědnost členů představenstva je sice v naší legislativě zakotvená, ale není dodržovaná. Smyslem je snaha předejít ztrátám co nejrychlejším zákrokem. Nápravu konkurzního zákona je třeba zařadit mezi absolutní priority legislativního procesu. Čekat na nový zákon do roku 2001 není možné. 3.3. Reforma státní správy: snížit překážky Motivace státních zaměstnanců se musí změnit. Veškeré reformy, které vláda či parlament prosadí, budou nakonec uvádět do života státní úředníci. Stav v této oblasti je kritický – státní správa je v důsledku rigidních platových pravidel pro špičkové odborníky neatraktivní. Místo toho stát živí armádu většinou špatně placených a málo motivovaných lidí. Výsledek jakýchkoli reforem se pak může velmi lišit od původních záměrů vlády a politické reprezentace. Prospěšná by byla výrazná redukce počtu státních zaměstnanců kombinovaná s úplným zrušením některých úřadů. Takto ušetřené prostředky se musí využít pro získání odborníků (nutné zejména v legislativní oblasti). Je prospěšné zvýšit principy zásluhovosti při odměňování. Například na Novém Zélandu se podařilo i ve státní správě úspěšně aplikovat managerské metody uplatňované v komerční sféře. V tamním systému má ministr smlouvy se svými náměstky, ti mají smlouvy s řediteli odborů, ředitelé odborů s vedoucími oddělení apod. Smlouvy jsou každoročně obnovovány na základě výsledků práce. Myšlenka definitivy je pro nás naprosto nepřijatelná. Nizozemsko je důkazem toho, že i v Evropě je možné výrazně pokročit v budování efektivní státní správy. Ministerstvo průmyslu by mělo hrát vůdčí roli při odstraňování byrokratických překážek podnikání. Podnikání zatěžuje velká byrokracie - téměř ke každé nové činnosti je zapotřebí získat celou řadu úředních potvrzení, ve většině případů s velkými časovými a finančními ztrátami, někdy se vyskytuje korupce. Na odstraňování těchto překážek v podstatě nikdo nepracuje. Všechna nově navrhovaná opatření (včetně změn zákonů) by měla být předkládána orgánu, ve kterém by měl 50% zastoupení soukromý sektor. Takový výbor či orgán by zkoumal ekonomické dopady těchto návrhů jak na veřejný, tak na soukromý sektor. 3.4. Kapitálový trh: stále na počátku Přestože v uplynulém roce doznala česká legislativa v oblasti kapitálového trhu četných zlepšení, skutečný stav i pověst jsou stále neutěšené. Na trhu je nadále velmi mnoho nelikvidních veřejně obchodovatelných akcií firem, jež by ve standardních podmínkách na trhu vůbec nebyly. Tento pozůstatek dvou vln kupónové privatizace je nutno vyřešit důsledným uplatňováním ustanovení o povinném odkupu akcií v držení minoritních akcionářů, přitvrzením informační povinnosti a celkovým zvýšením transparentnosti obchodování na trhu. Následné zrušení veřejné obchodovatelnosti nelikvidních cenných papírů umožní uzavřít tuto kapitolu a vytvoří prostor pro účinnější dohled ze strany KCP nad zvladatelnějším počtem obchodovaných emisí. Podstatně by měly být zvýšeny nároky na zodpovědnost depozitářů, ale i auditorů a členů statutárních orgánů emitenta - včetně majetkoprávní i trestněprávní odpovědnosti. Stejně jako v jiných oblastech je i zde zapotřebí nejen přijmout novely zákonů či je zcela přepracovat, ale především je účinně vymáhat. Například zneužívání privilegovaných informací při obchodech s cennými papíry bylo nezákonné již od počátku 90.let, aniž by byly učiněny jakékoli seriózní pokusy o potírání této nekalé činnosti. Transformace investičních fondů v holdingy byla podle našeho názoru zjevným porušením ducha zákona, pokud ne jeho litery a vedla k masivní majetkové újmě drobných akcionářů. Pro zajištění alespoň částečné nápravy je minimálně zapotřebí postavit holdingy z hlediska požadavků na zveřejňování informací na roveň investičním fondům. Otevírání uzavřených investičních fondů je jedním z nejpodstatnějších pozitivních opatření na českém kapitálovém trhu přijatých v pobalíčkové éře. Aby tento proces pokročil, je zapotřebí urychleně vydat potřebné prováděcí předpisy. Do budoucna je však nutné připravit zcela novou právní úpravu kolektivního investování, plně kompatibilní s direktivami EU (UCITS a ISD). Rovněž je nezbytné přihlédnout k potřebám fondů rizikového kapitálu, které by mohly v podpoře zejména malého a středního podnikání hrát mnohem významnější roli než dosud a pro které je současná regulace uzavřených investičních fondů nevhodná. Zájem o kolektivní investování ze strany obyvatelstva povzbudí nejen opatření pro obnovení integrity českého kapitálového trhu, ale také daňová opatření, která by měla zamezit současné praxi faktického dvojího zdanění zisku a kapitálových výnosů na úrovni fondů. V oblasti kapitálového trhu je dále žádoucí vynucovat maximální možnou transparentnost. Navrhujeme vytvořit veřejně přístupný on-line registr, kde každý občan najde informace o reálných vlastnících všech registrovaných firem – o akciových společnostech, spol. s r.o., o společnostech veřejně obchodovatelných i o těch, které veřejně obchodované nejsou. Jakékoli falšování údajů o reálných vlastnících nebo uvádění nepravdivých údajů by bylo postižitelné. Bylo by správné, aby Středisko cenných papírů uvádělo vlastníky (a změny vlastnictví) veřejně obchodovatelných firem. Známá by měla být jména a adresy vlastníků, kteří drží více než jedno procento akcií. Po manažerech a členech statutárních orgánů obchodovatelných firem je třeba vyžadovat plnou otevřenost. Na internetu, ale také v SCP musí být k dispozici jejich plné životopisy i údaje o tom, kdy si oni nebo jejich přímí příbuzní koupili (prodali) akcie svého podniku a za jakou cenu. 4. Restrukturalizace a kapitálové posílení bank a podniků: základní principy Nutnou podmínkou urychlení restrukturalizace jsou změny právního stavu, a to nejen po formální, ale především po realizační stránce naznačené v předchozí kapitole. Stát nemá být základním agentem restrukturalizace průmyslových firem, pouze má vytvářet správný právní rámec a podněty pro zainteresování účastnících se subjektů. Stát nemanipuluje cenami aktiv, ty jsou stanoveny transparentními tržními metodami. Jejich cenu – a tím i rozpočtové náklady programu - však může pozitivně ovlivnit především zlepšením právního prostředí. Tím, že stát omezí svou roli na stanovení pravidel procesu, se také koncentrují jeho síly na tuto - pro úspěch restrukturalizace klíčovou - oblast. Stát by měl mít zájem na poznání skutečného stavu úvěrového portfolia státních bank, náklady na jejich sanaci totiž v čase narůstají. Management bank by neměl být trestán za odkrývání rozsahu minulých ztrát, ale naopak za jejich zatajování. Restrukturalizace má být v rukou soukromého sektoru a zúčastněných bank, které musí být na úspěchu dostatečně zainteresovány. Do celého procesu smějí být zapojeny pouze instituce s velkou zkušeností v dané oblasti (nejlépe mezinárodní) a s dostatečnou reputací. V případě porušení těchto zásad bude pokus o restrukturalizaci velmi drahým neúspěchem, stejně jako v případě snahy dosahovat při procesu mimoekonomických cílů. Privatizaci a rekapitalizaci bank nelze oddělit od revitalizace a restrukturalizace podniků. Vhodně navržený postup pomůže řešit oba problémy najednou. Cílem je jak dodání čerstvého kapitálu (a tedy umožnění provozu), tak změna vlastnické struktury (a tedy umožnění rozvoje). Navrhujeme vrátit se k myšlence ustavení specializovaného senátu, který by rozhodoval pouze o návrzích na konkurz a vyrovnání podaných v rámci procesu revitalizace bank a podniků. Tak to bylo koneckonců navrženo již v tzv. druhém balíčku. Byla by tak zajištěna jak žádoucí rychlost, tak větší odbornost a jednotnost v rozhodování. Ihned po svém očištění by měly být banky prodány silnému zahraničnímu partnerovi, který by v nich navýšil kapitál. Očištění bankovních bilancí je podmínkou pro to, aby byl banky ochoten koupit seriózní partner. Stát bude muset finanční ústavy v okamžiku očisty patrně kapitálově posílit, protože jejich hodnota by v důsledku nedostatečných oprávek mohla být záporná. Celou operaci je žádoucí provést co nejrychleji, protože finanční a konkurenční pozice bank se rychle zhoršuje. Stát by se mohl v omezeném počtu strategických podniků aktivně účastnit finanční restrukturalizace, ale jedině s podmínkou jasného výhledu na vstup solidního partnera. Rozumná může být pomoc formou garance za část úvěrů či výměnou dluhu za podíl na jmění podniku, ale jen s následným odprodejem strategickému investorovi. Doporučujeme vytvářet příznivé prostředí pro zahraniční investice a usilovat o jejich co největší příliv jak při dokončování privatizace a v průběhu revitalizace (v obou případech navýšením kapitálu), tak i podporou investic na zelené louce. 5. Privatizace a nová konkurence: zbytečné zpoždění Domníváme se, že privatizaci téměř všech zbývajících státních podílů v podnicích je třeba uskutečnit v co nejbližší době, a to standardními, ve světě používanými metodami. Privatizace, kdysi chápaná jako základ reformy, se zastavila. Přitom stát stále vlastní velké množství podniků. V absolutní většině pro to není důvod (SPT, ČEZ, Unipetrol, Komerční banka, ČSOB, Česká spořitelna, regionální energetiky, plynárny, České radiokomunikace, uhelné firmy, hutě, Česká pošta, ČSA a další menší podíly – Škoda Auto, Škoda Plzeň a mnoho jiných). Tyto podniky by podle našeho názoru měly být urychleně zprivatizovány. Zbytkové podíly je možné prodat ihned, jinde bude muset předcházet finanční restrukturalizace nebo vytvoření regulačních orgánů. Mnohé země Latinské Ameriky, východní Asie i státy z našeho regionu (mimo jiné Maďarsko) jsou v privatizaci a demonopolizaci síťových odvětví podstatně dál než my. Tam, kde je to možné, by měla privatizace proběhnout formou vstupu strategického partnera, který by přinesl manažerské, finanční i výzkumné know-how. V mnoha odvětvích je možné a žádoucí umožnit vznik konkurence. Nejedná se zdaleka jen o oblast telekomunikací, možnost konkurence existuje i v oblasti výroby elektřiny, dodávek plynu či poštovních služeb. Zahraniční zkušenosti ukazují, že zavedení konkurence je jedním z nejlepších způsobů, jak zvýšit výkonnost národního hospodářství. Proces zavádění soutěže by měl být tam, kde je to nezbytné, doprovázen vytvořením regulačních úřadů a stanovením transparentního, mikroekonomicky racionálního a střednědobě pevného regulačního rámce. Zavedení konkurence musí být doprovázeno nápravou cen. Regulace nájemného a cen elektřiny a plynu pro domácnosti výrazně pod úrovní nákladů deformuje výrazným způsobem celou strukturu ekonomiky. Situace na trhu s byty by spíše než zvýšením státních výdajů měla být přednostně řešena urychlenou nápravou cen a úpravou právního postavení nájemníka a nájemce. Pomohlo by to nejen malému stavebnímu průmyslu, ale přispělo by to také k záchraně bytového fondu a větší mobilitě práce. Stabilitě a průhlednosti ekonomického prostředí by prospělo oznámení závazného harmonogramu dokončení cenových deregulací. 6. Nezaměstnanost: podpora přirozené tvorby pracovních míst Proti rostoucí nezaměstnanosti doporučujeme bojovat vytvořením podmínek pro přirozenou tvorbu pracovních míst. Jsme přesvědčeni, že nezaměstnanost začíná být jedním z nejpalčivějších problémů současnosti. Doporučujeme zejména odstranění obecných překážek podnikání a zvážení úprav těch pravidel, která mohou odrazovat podniky od najímání nových lidí - výše odstupného, nevyhovující seznam možných důvodů pro výpověď, délka doby mezi výpovědí a propuštěním, malá flexibilita v případě dočasného poklesu výroby. Rádi bychom také viděli kroky, které konečně umožní mobilitu pracovní síly zlepšeným fungováním trhu s byty. Důležitou roli spatřujeme také ve vylepšení kvality českého vzdělávacího systému. Celkově jde o to, vytvořit co nejpružnější pracovní trh. Zahraniční zkušenosti ukazují, že jen ten je cestou k dlouhodobě nižší nezaměstnanosti. Přínosem může být i aktivní politika zaměstnanosti (rekvalifikace, funkčnost úřadů práce), její role však bude spíše doplňková. Je třeba usilovat o snížení nákladů práce. Zejména pojistné na sociální a zdravotní zabezpečení již není možné dále zvyšovat. Existující mezeru mezi životním minimem a minimální mzdou lze spíše než zvýšením minimální mzdy, které rozhodně nestimuluje poptávku po nekvalifikované práci, řešit opatrnějším přístupem k výši sociálních dávek. V budoucích vyjednáváních o mzdách by měl být brán ohled nejen na snahu o zvýšení mezd zaměstnanců, ale i na ochranu zaměstnanosti. 7. Další opatření: rozpočty a penze nejsou pod kontrolou Výše uvedená opatření navrhujeme doplnit dalšími kroky v oblasti veřejných rozpočtů a sociálního zabezpečení. Česká rozpočtová politika není dlouhodobě udržitelná. Finanční situace ve veřejných rozpočtech se každý rok zhoršuje. Výhled do budoucna také není příznivý. Výdajová strana rozpočtu je z velké části svou konstrukcí předurčena k neustálému nárůstu, zejména v oblasti sociálních dávek a důchodů. Neprůhlednost a komplikovanost soustavy veřejných rozpočtů a hromadící se budoucí závazky - nejen v podobě rozsáhlých státních záruk - přinesou v budoucích letech významné problémy. Nejenže jsou velkou zátěží pro budoucí generace, ale zmenšují také prostor pro aktivní používání rozpočtové politiky pro jakékoli účely. Pro zdravý hospodářský vývoj je nezbytné omezit současné i budoucí státní výdaje. Je také zapotřebí zjednodušit a zprůhlednit veřejné rozpočty tak, aby tvorba budoucích závazků mohla podléhat větší veřejné kontrole. Celou řadu tzv. transformačních institucí (Konsolidační banka, Česká finanční, Česká inkasní apod.) je nutné sloučit do instituce jediné. Ta by neměla mandát k politicky motivovaným opatřením, ale k rychlé realizaci co největší hodnoty svých aktiv. Jedním z největších nebezpečí je neudržitelný penzijní systém. Navrhujeme snížit nároky současného státního systému a doplnit jej povinným spořícím (kapitálovým) pilířem. Nelze se vyhnout urychlenému prodloužení věku odchodu do důchodu na 65 let, vypočítávání předčasných důchodů plně podle zásad pojistné matematiky, zvyšování důchodů podle růstu cen a jen částečně podle růstu reálných mezd a nevyhnutelné je také omezení započítávání tzv. náhradních dob (studium, mateřská dovolená, nemoc, nezaměstnanost a vojenská služba). Výraznější roli by mělo hrát povinné soukromé spoření na stáří. Domníváme se, že stát by měl vybrat omezený počet subjektů s mezinárodní reputací, které by byly správci takových úspor. Do soukromého pilíře by mělo proudit několik procent mezd, pilíř by měl být povinný pro všechny, kteří nepřesáhnou určitý věkový limit, a měl by být naprosto průhledný. Reforma se musí těšit široké podpoře napříč politickým spektrem. Současný sociální systém má větší náklady, přímé i nepřímé, než si můžeme dovolit. Navrhujeme proto provést analýzu všech nákladů systému včetně jeho vedlejších nezamýšlených důsledků a přistoupit ke krokům, které by vedly jak k úspoře nákladů, tak k omezení vedlejších nevítaných efektů, jako je například snížený motiv pracovat, snížená ochota pracovat v oficiální ekonomice či snížený podnět vytvářet si vlastní úspory jako ochranný polštář, nemluvě o neekonomických efektech. Veřejné výdaje by se měly soustředit na oblasti selhání trhu. Zvýšení výdajů na tzv. veřejné statky – právo a pořádek, bezpečnost (vnitřní i vnější), investice do vzdělávání, infrastruktury, podpora vědy a výzkumu – by bylo přínosem. Dosud byly tyto oblasti nesprávně zanedbávány – například pro tolik potřebné fungování soudů a policie nebyly vytvořeny vyhovující materiální podmínky. Ostatní výdaje, neospravedlnitelné selháním trhu (externalitami či veřejnými statky), by měly být omezovány. Celková daňová zátěž by měla být snížena. Ekonomiky, které v posledním půlstoletí vykazovaly nadprůměrný růst (tedy například ekonomiky západoevropské), měly v 50. a 60. letech výrazně nižší daňovou zátěž, než má v současnosti ČR. Doporučujeme snížení přímých daní (i úpravami odpisů), odvodů na sociální pojištění a daní z úroků a výnosů. Tato opatření je nutné vázat na předchozí snížení výdajů, patrně zejména v oblasti sociálního zabezpečení, státní správy a dalších státních výdajů nemajících charakter veřejných statků. Kromě výše daní jde i o strukturu celého systému. Sazby DPH by se měly přibližovat, protože jejich rozdílná úroveň deformuje ekonomiku. Mírně zvyšovat lze v případě nutnosti pouze spotřební daně ospravedlnitelné selháními trhu (ekologie). Doporučujeme rozšíření zdanitelného základu, které by mělo umožnit snížení daňových sazeb. Současně by měl být zjednodušen a zprůhledněn celý daňový systém tak, aby připouštěl jen malé množství rozdílných interpretací a aby jeho výklad nezabíral příliš mnoho času. Ke stabilitě a průhlednosti ekonomického prostředí by významně přispěla publikace střednědobé rozpočtové strategie. Vláda by v ní každoročně stanovila rozpočtové záměry na 3-5 let dopředu. Jednalo by se zejména o tempa růstu klíčových výdajových programů, o záměry na straně příjmů, o očekávaný vývoj schodku veřejného sektoru a o výhled vývoje celkového státního dluhu. Podepsáni: Oldřich Dědek Karel Kouba Vladimír Kreidl Vratislav Kulhánek Jiří Kunert Jan Macháček Lubomír Mlčoch Karel Schwarzenberg Zdeněk Tůma Václav Valeš Miroslav Zámečník |
ODKAZY
|
