Liberální strana

Geremek, disident i Evropan

15. 7. 2008 - mfd

Bronislaw Geremek, jeden z intelektuálních vůdců polské Solidarity, historik světového jména, po roce 1989 mimo jiné ministr zahraničí a uznávaný evropský politik, zahynul při čelním střetu svého mercedesu s protijedoucím autem nedaleko polsko-německých hranic.

Pro mnohé z nás, jeho přátel, je jeho smrt nenahraditelnou osobní ztrátou. Je však především ztrátou pro Evropu, Polsko a zvláště citelnou pro náš svět, který se vymanil ze sovětského impéria a z režimu, který vnutilo svým satelitům.

Liberál s citem pro chudé

Geremkův životopis odráží všechny zákruty moderních dějin střední Evropy. Je však především důkazem, že doby nesvobody byly také - a zejména - dobami boje za svobodu. Mladý profesor historie, znalec francouzského středověku, vystoupil z polské komunistické strany na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Svůj důsledný kritický postoj k režimu potvrdil jako jeden ze zakladatelů Solidarity a její mluvčí pro zahraniční politiku. Věděl, že „limitem Solidarity je pohyb sovětských tanků“, ale navzdory věznění vytrval v odporu až do vítězného konce, na němž se podílel i při jednáních o předání moci svobodně zvoleným zástupcům polského národa.

Geremek se považoval za liberála. Za největší hodnotu demokracie považoval individualismus. Ale věděl, že „liberalismus představuje starost o slabého“ a že „každý systém se poměřuje tím, jak dokáže pomoci slabým a chudým“. A vítal, jak se, alespoň v jeho očích, v dnešním světě „rozpor mezi liberálním a sociálním zvolna stírá“.

Znepokojovaly ho „přízraky půlstoletí polských dějin“, které viděl v domácí i zahraniční politice bratrů Kaczynských, v hlásání nenávisti „jak proti Němcům, tak proti Rusku“ a ve „zneužívání historie ve službách politických cílů momentální moci“. V loňském roce Geremek odsoudil pomlouvačnou kampaň, kterou přirovnal k „mccarthismu“. Ta vypukla, když se Geremek odmítl podřídit novému lustračnímu zákonu, který měl postihnout na sedm set tisíc Poláků a který považoval „v demokratické Evropě za nepřijatelný“.

Navždy disidentem

Odmítnutí čestného prohlášení, že nikdy nespolupracoval s komunistickou tajnou policií, mohlo stát mnohokrát předtím prověřeného Geremka mandát v Evropském parlamentu. Bývalý disident však řekl, že se nebude zpovídat policii paměti, jejíž ústav „se stal strážcem archivů tajné policie a získal právo vynášet rozsudky bez ohledu na justici“. Kritizoval, že se vládě zachtělo „orwellovského“ ministerstva pravdy, a na útoky odpověděl: „Hájím demokratické a evropské Polsko.“ Evropa bez rozdílu politického přesvědčení se za něho postavila. Výjimkou byli v Evropském parlamentu jen lepenisté.

Jako předseda zahraničního výboru polského Sejmu, ministr zahraničí a v posledních letech jako poslanec Evropského parlamentu (liberální frakce ALDE jej neúspěšně navrhla na předsedu EP) usiloval o „Polsko zakořeněné v Evropě, využívající své šance“. Sílu země neviděl ve vojenském potenciálu, ale v „měkké síle“. Díky ní může Polsko mít ve světě význam. Geremkův odkaz by měl být pro nás inspirací i v tom, že za nejhorší scénář považoval „vyloučení z hlavního proudu evropského vývoje“.

O autorovi| Jiří Dienstbier politik, mluvčí Charty 77