Liberální strana

Národ s nezodpovědnými elitami

25. 8. 2008 - NP

s reakcemi čtenářů NPsa -zde-

Čtyřicáté výročí srpnové invaze Sovětského Ruska a čtyř z jeho mnoha satelitů (Evropy, Asie, Afriky, Ameriky) do satelitu pátého, je příležitostí pro více než povinnou nostalgii nad jednou z našich (ne)slavných proher. Je příznačné pro naši národní povahu, že si připomínáme především milníky historie spojené s prohrou, ponížením, zabitím a emigrací.

Holubičí národ

Srpen 1968 dobře zapadá mezi Moravské pole, upálení Jana Husa, Bílou Horu či Mnichov. Jde o pohodlný stereotyp v národním uvažování. My, úžasní, jsme byli několik kroků na cestě historického pokroku před ostatními a Oni nám to brutálně překazili. Naše holubičí povaha nám umožnila morálně vyhrát nenásilným podlehnutím. Stačí vždy jen na několik desetiletí nebo staletí ohnout páteř, a až to mezinárodní situace na chvíli dovolí, pravda sametově (z)vítězí do příští prohry. Naši potentáti udělali co mohli, mnozí nám v pamětech zanechali vzpomínku, jak udatně byli proti, jen tíha odpovědnosti za národ jim zabránila zachovat se chrabře.

Co si vlastně letos připomínáme?

Pražské jaro jako symbol postupného drolení policejního režimu přijatého po válce téměř dobrovolně většinou společnosti? Nebo ruletu reformních a stalinistických soudruhů o osud Československa? Okupaci a odvlečení vedení státu do Ruska nebo jejich ostudný souhlas s „bratrskou pomocí“? Kýčovitě vykreslovaný duch solidarity, pospolitosti a typicky českého humoru v prvních dnech okupace?

Zásadní poučení z roku 1968 je potvrzení dlouhodobé slabosti naší společnosti vygenerovat solidní politickou elitu a na klíčová místa vedení státu delegovat lídry schopné převzít zodpovědnost v krizových situacích. Tradice dvou selhání Beneše, Háchy, Dubčeka a dalších podepisujících hanebné kapitulace před okupanty vnějšími i vnitřními je dusivá. I když si postavíme do čela armády či státu vojáky typu hrdinů Syrového či Svobody, stejně se nepřátelům podvolíme. Z uměle vytvářeného národa Čechoslováků, stojícího na rovnostářství plebejců, ponížení šlechty, církví a menšin, nevznikla za první republiky ekonomicky silná, sebevědomá a především zodpovědná elita.

Elity nejsou s národem na stejné lodi

V letech 1918, 39, 48 i 89 padl existující režim bez výstřelu V letech 38/39 a 68 došlo k drastickému omezení svobod z rukou politiků. Naše elity nebojují, nehájí stát ani jeho zřízení, ale rovnou utíkají či kolaborují (Dubček, Čalfa). Od roku 1989 se pozvolna utvářejí demokratické elity (úspěšné a zkušené části politicky kompetentních profesí – právníci, akademici, vedení firem, ekonomicky nezávislí restituenti, atd.) zatím nepřevzaly odpovědnost za kvalitu řízení státu. Desítky tisíc lidí už mají zkušenosti a kvalitní vzdělání ze zahraničí, zažíváme nebývalý ekonomický vzestup, máme více než desetitisíc dolarových milionářů, tisíce solidních živnostníků. Máme množství schopných, úspěšných lidí s předpoklady řídit stát. Místo službě státu (národu, povinnosti) si hedonisticky užívají radostí života bez zájmu a ochoty odstranit současnou nekompetentní kleptokracii. S politikou koketují maximálně excentrici typu Kocába nebo důchodci typu Klenera. Stát nechávají elity řídit nedůvěryhodnými a nezpůsobilými osobami, které selhávají denodenně při pouhé administrativě.

Nedej bůh, aby došlo ke krizi. Topolánek by se radil s Dalíkem, Paroubek s ruskými generály. Klaus by o tom napsal svoji padesátou knihu mouder. Lidovci by se chystali do libovolné příští vlády.

Po okupaci v roce 1968 neselhal národ, ale komunisté ve vedení. Dnes o tom kdo nám vládne nerozhodují v Moskvě, ale je to na nás. Měli bychom se polepšit a ke trudné současné garnituře zvolit Alternativu!

Přílohy:________________________
a) 1938
Poslanec Ladislav Rašín (syn A. Rašína) řekl 30.září 1938 Benešovi k jeho obhajobě přijetí Mnichovské dohody: „Promiňte pane prezidente, že s vámi nesouhlasíme. Na tomto hradě vládli čeští králové samostatnému státu a určovali často dějiny Evropy. Zde na tomto hradě se ale nikdy neustupovalo. Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez boje odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu a v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opustí pozice? K té cizí zbabělosti připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní nás zradili, ale my zrazujeme sami sebe."
Při hlasování o zmocňovacím zákonu, jenž de facto odstraňoval poslední zbytky demokratického systému za tzv. druhé republiky, našli odvahu hlasovat proti jen Rašín, straničtí kolegové Klíma a Schwarz, s nimi někdejší sociální demokraté Modráček a Nečas.

b) 1968
Národní shromáždění schválilo 18. října 1968 smlouvu o pobytu sovětských vojsk poměrem hlasů 228 : 4 (a 10 absencí). Čtyři, kteří obstáli Kriegel, Fuková, Vodsloň, Sekaninová-Čakrtová.