Liberální strana

Za zkoušky neplatit

1. 9. 2008 - ln

Školské problematiky znalí lidé v ČSSD si zřetelně uvědomují, že stav bez nějaké formy spoluúčasti studentů na přímých nákladech vysokoškolského vzdělání je neudržitelný. Doporučení ze strany organizace OECD i Světové banky v tomto smyslu již bylo nespočet a dostávaly je na stůl sociálnědemokratické vlády Zemanovou počínaje a Paroubkovou konče. Nic na tom nemění, že se sociálnědemokratičtí premiéři chovali ke stanovení možného termínu školného asi jako dnešní ODS k termínu zavedení eura.

Vzpomeňme třeba Grossovu proklamaci, že je školné nutností, ale až kolem roku 2015, kterou pronesl na slavnostním zahájení akademického roku v září 2004. Sociálnědemokratický expert na školství Jiří Havel nyní nadhodil možné zahájení diskuse o sociálně únosné formě zpoplatnění studia formou sankčních poplatků za opakované zkoušky. Tento návrh je věcně jedním z nejhorších, které kolem školného až doposud zazněly.

Jeho zavedení by vrátilo význam slova "zkouška" zpět k časům několikerých zkušebních termínů a děkanských či rektorských výjimek, vytvořených na našich vysokých školách v komunistických dobách. Tento styl "práce" je na některých školách bohudík již minulostí, ale návrh se tváří, jako by k posunu nedošlo. Hranice počtu opakování zkoušek by se měly řídit průměrným počtem opakování, což by samo o sobě vytvářelo ještě nepřehlednější způsob stanovení povinnosti platit než současný systém poplatků za překročení doby studia.

Úspěšnost studentů se zpravidla velmi liší v rámci vysoké školy, fakulty, studijního programu či oboru, kreditové systémy studia přitom mají snahu podporovat mezifakultní výběry přednášek i zahraniční pobyty, kde se také skládají zkoušky. Už to by z návrhu dělalo myšlenku rozumným způsobem nerealizovatelnou.

Školné na vysokých školách se do značné míry podobá dálničním poplatkům. S rozvojem dálniční sítě i jejím užíváním vzrůstá potřeba doplnit její financování nikoli pouze ze státních zdrojů, ale i z poplatků za její užití. Havlovy sankční poplatky by připomínaly dálniční známky zavedené pouze pro auta, která se na dálnici pokazí nebo na ní spáchají nějaký dopravní přestupek.

Sám takový návrh potřebu školného odráží, nabízí však představu maskovanou sociální ohleduplností, nicméně vycházející z málo použitelného populismu. Smutné svědectví o neochotě Přesto mohlo být dobře, že Jiří Havel se svou Zelenou knihou a školným v ní obsaženým přišel. Mohl přispět k prolomení tabu, se kterým žije česká sociální demokracie (ne tak její partnerské strany ze zahraničí, které v Británii nebo Austrálii školné naopak zaváděly).

Předseda Paroubek svou stranu vykázal do "správných" kolejí svým autoritativním "Ne!". Je to smutné svědectví o neschopnosti a neochotě o problémech, které jsou pro úspěch České republiky jako znalostní ekonomiky naprosto určující, alespoň diskutovat, když ne přispět k jejich řešení. Bílá kniha navrhuje systém odloženého školného, jehož zavedení nebudou stát v cestě majetkové bariéry, protože nepřijde s okamžitými platbami "na dřevo" ani v té míře, jak by to předpokládaly platby za další zkoušky.

Nese však rizika politické ochoty garantovat naplnění státních fondů umožňujících celému systému z hlediska průběžných příjmů vysokých škol fungovat. Pootevírá dvířka Klausově představě z poloviny devadesátých let, že se o vybrané školné může vysokým školám časem snížit rozpočet.
Neochota Jiřího Paroubka o věcech aspoň diskutovat však řešení finanční perspektivy ve vysokém školství nepomůže - a neprospěje ani studentům.