Liberální strana

Už žádné arabské demokracie

12. 9. 2008 - np

s reakcemi čtenářů NPsa -zde-

Saddám Husajn byl zatraceně hloupý a neschopný politik. Ne proto, že hromadně likvidoval své odpůrce a na Kurdech z iráckého severu vykonal genocidu. Ne proto, že k mezinárodnímu pořádku přistupoval se svévolí a pohrdáním. Ale protože po 11. září 2001 nerozpoznal posunutí mantinelů americké zahraničí politiky v té části národní bezpečnosti, která se označuje za válku s terorismem.

Saddámova neochota spolupracovat se Spojenými státy (tzn. přistoupit na jejich požadavky) zavinila pád jeho režimu a konečně též Saddámovo fyzické odstranění. Ve srovnání s jiným blízkovýchodním diktátorem, Muammarem Kaddáfím, napadá, jak tenká je hranice mezi americkým přítelem a nepřítelem. Od doby, kdy s Kaddáfího Libyí bojovala Reaganova administrativa a libyjská tajná služba odpálila plastickou trhavinu v dopravním letadle nad městem Lockerbie, se Kaddáfího systém vládnutí výrazně netransformoval. Libyi stále náleží přední místo mezi porušovateli lidských práv.

Nedávná návštěva Condoleezzy Riceové pasuje výstředního plukovníka na diplomatickou veličinu. Navázání normálních vztahů s Američany, které Kaddáfímu zaručuje spokojené politické i osobní dožití, by nicméně poznamenaly četné obstrukce, kdyby Spojené státy nereflektovaly zásadní zkušenost z posledního iráckého tažení.

Neokonzervativní snaha o demokratizaci Blízkého východu, v jejímž středu se Irák nacházel, byla konfrontována s všeobecným nepochopením, kterého se americkému záměru dostávalo ne výjimečně od tradičních evropských spojenců, kteří věrni vlastnímu demokratickému zřízení proklamují univerzalitu základních svobod, avšak v praxi svou opatrnickou zahraniční politikou její naplnění znemožňují. S orientálními samovládci a despoty se naučili jednat (alespoň si to myslí) a důrazným naléháním na proměnu politických systémů za evropským obzorem by mohli rozjitřit již tak neklidnou situaci v regionu oplývajícím strategickým surovinovým bohatstvím.

Válka v Iráku Ameriku v mezinárodní politice zdiskreditovala. Její úsilí o nastolení první autentické arabské demokracie hodné následování ostatními blízkovýchodními státy stigmatizovala nejednota Západu a osočení americké mise z imperialismu. Nynější Irák se po etapě chaosu stabilizuje. Sunnitsko-šíitská koexistence v jednom státě nemusí nevyhnutelně vyústit v občanskou válku a kurdská autonomie nezakládá definitivně na samostatný Kurdistán.

Úspěšný demokratický Irák stále nezní jako utopie. Nové americké výpady za rozšíření demokracie se však v regionu Blízkého východu čekat nedají. Pro evropský alibismus a odpor arabských vlád je washingtonská diplomacie ochotna zasednout s nenáviděnými tyrany ke konferenčnímu stolu. Stačí, když navenek upustí od agrese. Co dělají doma, je (už zase) jen jejich věc.