Liberální strana

Diskuze senátu k návrhu zákona o důstojné smrti

19. 9. 2008 - senát

stenozápis jednání pléna senátu -zde-

tisk má č. 303. Prosím kolegyni Václavu Domšovou, aby se ujala slova a seznámila nás s obsahem svého návrhu.
Senátorka Václava Domšová: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové. Vím, že je to ode mne asi dost troufalé, ale dovoluji si otevřít na senátní půdě velice těžké téma, téma, které leží několik let jakoby bez povšimnutí politiků.

Myslím si, že před tématem důstojné smrti či euthanasie, jak je mnohdy nesprávně nazývána, nelze donekonečna zavírat oči, ať už konečné rozhodnutí bude jakékoliv. Proto si vám dovoluji předložit návrh zákona o důstojné smrti, i když by byl možná vhodnější název o důstojném umírání. Již více než rok pečlivě naslouchám zásadním odpůrcům, ale i příznivcům takovéhoto odchodu z našeho světa. Myslím si, že je důležité o tomto tématu hovořit, a to velice otevřeně a z různých úhlů pohledu ve všech souvislostech a pokud možno bez emocí.

Je potřeba odpovídat na všechny otázky, které nás v této souvislosti napadají. Jsem přesvědčena, že právě Senát vzhledem ke svému složení je vhodným místem pro věcnou diskusi této zejména eticky komplikované problematiky, a to napříč politickými stranami.

Veřejnost po nás nechce rychlé a jednoduché řešení, ale oprávněně vyžaduje otevření seriózní diskuse. To dokládá například i petice podpořená zatím zhruba 400 podpisy s požadavkem na projednání tohoto tisku v senátních výborech. Právě tato diskuse může posunout i náš vztah k tomuto problému a může nám pomoci hledat případně i jiná řešení.

Návrh, který máte před sebou, je vyústěním mnohaleté diskuse mezi odborníky, ale i veřejností, u níž má výrazně nadpoloviční podporu. Dnešní hlasování tedy není pro nebo proti důstojné smrti. Dnešní hlasování by mělo být o tom, zda chceme či nechceme na toto téma na senátní půdě hovořit. Diskuse pak možná poukáže i na nedostatek kvalitní paliativní péče a třeba i na nejrůznější rizika. Je i možné, že v závěru diskuse nabudeme přesvědčení, že naše společnost ještě k uzákonění tak složité záležitosti nedospěla.

Návrh zákona o důstojné smrti není tak přelomový, jak se může zdát. V ČR je jeden z typů již legální a všeobecně přijímaný, a to možnost odmítnout pokračování v léčbě, tzv. vysazení léčby. Pokud je mi známo, ministerstvo zdravotnictví připravuje návrh institutu, tzv. liwing will. To by měla být listina o tom, jaké zacházení by si přál člověk, kdyby se dostal do stavu neslučitelného s přežitím a zároveň by nebyl schopen sám o sobě rozhodovat. Je mi také známo, že i velká část odpůrců přijetí zákona ale podporuje, stejně jako Lékařská akademie, nastavení jasných pravidel v této oblasti zákonem.

Vím, že napříč všemi kluby jsou senátorky a senátoři s různým pohledem na tuto problematiku. Jsem přesvědčena, že samotná diskuse ve výborech bude přínosná i pro součinnost exekutivy v řešení souvisejících otázek a problémů, např. paliativní léčby, fungování tzv. „eldéenek“, dostatku hospicových lůžek, sociální a zdravotní politiky státu, ale třeba i úlohy krajů a obcí ve vztahu k této problematice.

Nechci v žádném případě zpochybňovat úlohu hospicové a paliativní péče. Naopak, můj návrh je pouze alternativou možností svobodné volby. K samotnému návrhu jen velmi stručně. Je postaven na uznání plné autonomie trpícího. Návrh přitom nezasahuje do svobody těch, kteří z jakýchkoliv důvodů s tímto životním rozloučením nesouhlasí.

Předlohou návrhu zákona je právní úprava v Belgii, kde je uzákoněna od r. 2002. Konkrétní znění, předpokládám, bude podrobeno zevrubné debatě a jako předkladatelka počítám s rozsáhlými změnami, proto nepůjdu do podrobností. Právní norma pro důstojnou smrt může být velmi přísná, ale být by měla. Tento zákon by byl jedním z mála zákonů, který nikomu nic, tedy ani lékaři, nepřikazuje, nic nenařizuje. Byl by zákonem, který rozšíří práva občanů o jedno z nejzákladnějších práv, právo projevu svobodné vůle.

Vážené kolegyně a kolegové, jsme moderní společností se všemi klady i zápory. Naše populace stárne, stále více lidí umírá na tzv. civilizační choroby, a to i mladších ročníků. Žijeme prostě jinak a rychleji. A ačkoliv máme mnohdy větší znalosti, lepší možnosti léčby, účinnější léky, kvalitnější přístroje a zařízení, umírání mnohých je přesto velmi těžké a smrt samotná bývá vysvobozením z fyzického i psychického utrpení nejen samotného umírajícího, ale i jeho blízkých.

Ano, selhává i úloha hrdiny. Hledejme proto, prosím, průsečík v odpovědích na otázky, které nás v souvislosti se slovy důstojná smrt napadají. A to všechno ve smyslu toho, aby odchod člověka z tohoto světa byl pokud možno nejen důstojný, ale i svobodný.
Nepřeji nikomu, aby se dostal do situace, kdy by tohoto či podobného zákona využil. Ale přeji si, abychom tuto možnost jednou měli. Děkuji za pozornost.
____________________________

Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, paní kolegyně. Organizační výbor určil zpravodajem pro první čtení pana senátora Milana Bureše. Prosím, pane kolego, ujměte se slova.

Senátor Milan Bureš: Pane předsedající, dámy a pánové. Cílem námi nyní projednávaného návrhu zákona je zavést novou právní normu, kterou pojmenovala tento návrh důstojnou smrtí a která tak předpokládá za prvé ukončení života pacienta na jeho žádost s vědomou odbornou pomocí lékaře za podmínek stanovených zákonem, asistovaná euthanasie, nebo pokud není možno využít uvedeného postupu, tak za druhé úmyslné ukončení života pacienta na jeho žádost lékařem, tzv. aktivní euthanasie.
Paní senátorka Domšová jako předkladatelka nás seznámila s podstatou předmětného návrhu. Já bych se s vaším dovolením stručně zmínil o jeho obsahu. Návrh říká, za jakých podmínek může pacient o důstojnou smrt požádat. Návrh stanoví podmínky účasti lékaře na obou formách důstojné smrti. Návrh stanoví náležitosti žádosti pacienta. Návrh rovněž předpokládá možnost, aby pacient požádal o vyvolání důstojné smrti předem, tj. v době, kdy důvod ukončení života ještě nenastal.

Proces lékařských postupů při obou formách důstojné smrti ponechává návrh na prováděcím předpise, který má vydat ministerstvo. Dále zavádí kontrolu zákonnosti postupu při obou formách důstojné smrti.
Připomínám ještě, že k tomuto senátnímu tisku existují zásadní legislativní připomínky, se kterými jsme se měli možnost všichni seznámit. Problém euthanasie zajisté může mít několik rovin pohledu. Rovinu etickou, rovinu medicínskou, samozřejmě také rovinu filozofickou a hlavně právní. Rozdílnost pohledu každého z nás na tuto problematiku je dána tím, jak vnímáme život, jak vnímáme lidské utrpení a bolest, jak uvažujeme o právu na život, či naopak o právu říci si o smrt.

Musíme si také zodpovědět otázku, zda chceme, aby lékaři jen léčili, nebo zda tento návrh zákona má udělat z lékařů také ty, kteří nás budou života zbavovat. Dámy a pánové, myslím, že na další podobné otázky je prostor v obecné rozpravě, která bude následovat. Proto mi dovolte pouze připomenout to, že pokud nebude v rámci obecné rozpravy navrženo vrácení k dopracování či zamítnutí, měl by být návrh senátního návrhu zákona přikázán k projednání výborům. Děkuji za pozornost.

Předseda Senátu Přemysl Sobotka: Pane předsedající, kolegyně a kolegové. Důstojná smrt je název, říká se tomu euthanasie, což je daleko běžnější téma. Velmi mě potěšila paní kolegyně, když řekla, že je to velké diskusní téma. Ano, tady má obrovský můj souhlas. Tady diskuse se musí vést nejenom mezi lékaři, právníky, ale hlavně ve společnosti.

V Holandsku - a měl jsem tu šanci hovořit s hlavním iniciátorem zákona o euthanasii asi před osmi lety zhruba hodinu - tato diskuse trvala 25 let! V ČR začínáme.
Tento zákon má samozřejmě řadu chyb, a navíc v některých paragrafech očekává doplnění a upřesnění vyhláškami, které nemáme k dispozici, a v tomto závažném tématu bychom je měli mít k dispozici.
Není to jen medicínský a právnický problém. Je to hlavně etický problém, protože sahá až na samu podstatu rozhodování o životě a smrti. V současnosti nejen společnost, ale ani my, členové Parlamentu, nejsme dostatečně připraveni na fundovanou diskusi, natož na jednání o paragrafovém znění tohoto zákona, a proto navrhuji tento zákon zamítnout.

Místopředseda Senátu Jan Rakušan: Pane předsedající, pane předsedo, milé kolegyně, vážení kolegové. Dovolte mi krátce se vyjádřit k projednávanému tématu.
Název důstojná smrt je překladem řeckých slov eu athanatos, dobrá, slušná, důstojná smrt, ale já budu používat, tak jako mí předřečníci, hojně používané označení euthanasie.
Jsem si vědom, že jde o prvé čtení, ale o téma se dlouhodobě zajímám, a vzhledem k tomu, že již nebudu kandidovat, rád bych zde s několika postřehy vystoupil.
Zúčastnil jsem se konference pořádané kolegyní Domšovou a vyznění dle mého názoru bylo proti uzákonění euthanasie. Byly tam dva vynikající projevy, a to vystoupení profesora Klenera a profesora Halíka. Dovolím si použít část svého tehdejšího vystoupení, nezdržím vás dlouho: Připouštím, že i já jsem podjatý a výrazně ovlivněný svým povoláním, životními a medicínskými zkušenostmi. Ty jsem získal mimo jiné i při osobním kontaktu s
umírajícími lidmi.
Ve své úvaze vycházím ze základního předpokladu, na kterém se, doufám, všichni můžeme shodnout:
Život je nenahraditelný a neopakovatelný dar. Jako lékař si vážím každého lidského života, jako starý muž života ve všech jeho rozmanitých formách. Během svých studií jsem byl vyučen k vyléčení, léčení, odstranění či zmírnění bolesti a nepříjemných pocitů, které často nemoci a stáří provázejí. Těmito doprovodnými jevy jsou smutek, deprese, nespavost, špatně tišitelná bolest, dušnost apod. Nebyl jsem však školen a vychováván, a také s tím bytostně nesouhlasím, k usmrcování, k zabíjení lidí.
Základ celé naší diskuse spočívá v problému, co má větší cenu, zda sám neopakovatelný dar života, či právo každého jedince s tímto darem svobodně a zcela dle své vůle zacházet.
Na tomto místě chci podotknout, že nechci pojednávat o problému sebevraždy, ale pouze o euthanasii, tj. komisionálním usmrcení za lékařské asistence. Nechci, a doufám, že tomu tak nebude, aby lékaři byli současně soudci i popravčími, kteří v komoře k tomu určené vykonají rozsudek.

Dovolím si provokativní poznámku. Dnešní debata by vůbec nebyla nutná, kdyby lékaři, zdravotní sestry, ostatní zdravotnický personál, ale zejména i rodina, přátelé, psycholog či kněz, odvedli při léčbě těžce nemocného a trpícího člověka svoje poslání bezezbytku. Sebekriticky za lékařský stav musím přiznat, že péče o umírající není pro mnoho kolegů atraktivní součástí jejich profese. Mnohdy postoje a chování lékařů není na patřičné lidské ani medicínské úrovni. To však samo o sobě nemůže být argumentem pro euthanasii.
Dovolím si dvě krátké osobní poznámky.
Po dobu vykonávání funkce primáře na geriatrii jsem nebyl nikdy žádným z pacientů požádán o ukončení života. Ani moje stařičká matka, mimochodem lékařka, bez náboženského vyznání, která chápala svou diagnózu, věděla, že umírá, znala možnosti současné medicíny, tento požadavek nevznesla. Byla si vědoma, že k přirozenému běhu života patří i přirozená smrt.

Myslím si, že z výčtu našich špatných vlastností rozhodně nevymizely a nevymizí korupce, nenávist, chamtivost, touha po penězích. A právě tyto vlastnosti by se dle mého názoru mohly stát možným motivem pro zneužití euthanasie.
Toto riziko je při jakémkoliv komisionálním rozhodnutí vždy přítomno. Z toho důvodu jsem i velkým odpůrcem trestu smrti právě pro možnost justičního omylu a nevratnost vykonaného rozsudku.

Dovolte mi, abych pro přehlednost shrnul své tři hlavní důvody, proč jsem proti euthanasii. Dar života považuji za něco tak cenného, ž se necítím jako lékař oprávněn komukoliv a za jakýchkoliv okolností tento dar odejmout. Euthanasie je zneužitelná, o čemž vypovídají i příklady z historie. A nyní něco optimistického. Jako lékař s poměrně dlouhou medicínskou praxí věřím v pokrok svého oboru jak ve směru léčení, tak i ve zmírnění bolesti trpících. Domnívám se, že je nutná - zde souhlasím se svým předřečníkem - mnohaletá odborná diskuse, než se tento návrh dostane k nám zákonodárcům. Jednu osobní

poznámku. Ani doba podání tohoto návrhu není šťastná. A nyní bych chtěl dle § 128, strana 61 říct, že v bodě 2, a to už zmínil zpravodaj, jsou dvě možnosti: návrh navrátit k dopracování nebo zamítnutí. Když ani jedno neprojde, tedy to dát výborům k projednávání. Já v tomto případě sdílím beze zbytku názor pana předsedy, aniž jsme se předtím na tom dohadovali, a jsem pro zamítnutí. Děkuji.

Ministr zdravotnictví ČR Tomáš Julínek: Děkuji, pane místopředsedo. Já se omlouvám, protože mám pracovní schůzku, ale považoval jsem za důležité, aby při projednávání tohoto zákona vystoupil ministr zdravotnictví.
Velmi mně ulehčili moji roli a prezentaci mých názorů mí vážení kolegové lékaři, zvláště teď pan místopředseda Senátu Rakušan, který mně hovořil z duše, to znamená omezím se jednak na odkaz na můj článek, který jsem napsal asi před rokem, když se objevila diskuse o euthanasii, který máte všichni ve svých mailech, tak vás prosím, přečtete si ho, kde je prezentován můj jasný postoj k tomuto institutu. A dopředu říkám, že je zásadně negativní z týchž důvodů, které jmenoval můj vážený kolega.

A musím tady také prezentovat jasný postoj Ministerstva zdravotnictví, který je také zásadně negativní. Teď vůbec nemluvím o kvalitě normy a nebudu dál rozvíjet možnost zneužití. Mluvím o úplně základních principech. A znovu chci zopakovat: tak, jak je se životem a s existencí tohoto světa spojeno narození, tak je s ním spojena i smrt. A je to něco, do čeho my nemáme právo zasahovat, a v tomto případě zákon je stejně nevhodný jako cokoliv jiného.

Zároveň chci potvrdit, že si nedovedu vůbec představit, že by Ministerstvo zdravotnictví, když jsme teď vytvořili nové zákony, které jasně definují práva a povinnosti pacientů, kdy navozujeme jinou atmosféru ve zdravotnictví, pojmenováváme nové moderní trendy v léčbě, dáváme to do zákona a vytváříme nové legislativní prostředí pro to, aby se mohlo kultivovat i prostředí pro lékaře a pacienty, abychom do tohoto zákona přidávali licenci na zabíjení! Opravdu, to si nedovedu vůbec představit. Také v mém článku se dočtete, že když budeme teoretizovat, tak takovou licenci lze získat během nějakého týdenního kurzu, a že to může být na živnosťák, když budu opravdu cynický, protože to nemusí dělat lékaři. To může dělat šikovný vrah, který zabije opravdu důstojně.

A toto je potřeba si uvědomit. Nepřipadá mně vůbec vhodné zneužívat toho i třeba před volbami a nepřipadá mně vůbec vhodné se opírat o nějaký majoritní názor společnosti, protože v tuto chvíli umírá jenom velmi málo lidí z této společnosti, a žádný, ani ten petent, o tom nepochybuji, zatím neumírá a není ten, který by se mohl vyjadřovat za umírající. Vůbec nikdo nezná rozpoložení mysli, protože tady zatím chválabohu neumíráme. Ale hodně lidí má iracionální nebo z jiných důvodů obavu z toho, že na něj dolehne smrt a není s tím vyrovnán a vypořádán a má tendenci sáhnout k takovým jednoduchým řešením.

A to, co ještě chci zdůraznit a doufám, že mně dá vývoj za pravdu: euthanasie a debata o euthanasii, jakkoliv byla zavedena v některých státech Evropy, je móda. To není žádný trend, který nás dovede v budoucnosti k tomu, že dřív nebo později k němu dospějeme. My se můžeme bavit o umírání, o důstojném umírání, o pravidlech, o přístupech lékařů, to, co tady zmínil kolega Rakušan, ale nepovažuji úplně za důležité debatovat o euthanasii jako o nějakém blížícím se fenoménu, který musíme dřív nebo později prodiskutovat, protože přijde na pořad dne. Nechme to prosím filozofům a etikům, aby se o tom bavili, protože to hýbe společností, ale nebavme se o tom s tím cílem, že to nakonec zakončíme nějakým lepším zákonem, než je tento. Věřte mně to, že tohle není cesta a že to není pozice zdravotnictví a že to není pozice lékařů! Už sémanticky se podívejte, že lékař je od slova léčit. Tak si řekněte nějaké slovo pro lékaře, který se už nemůže v tu chvíli takto jmenovat, na co byste přišli a zjistíte, že neexistuje specifické slovo, které by mělo nějaký medicínský termín jako léčit, ale že vždycky dostanete k tomu „zavraždit“ nebo „zabít“.
Prosím, abyste zamítli tento zákon! (Bouchání některých senátorů ODS do lavic.)

Senátor Luděk Sefzig: Myslím, že nebudu ten, kdo uzavře vystoupení lékařů, jsem v pořadí čtvrtý a mohu ze své praxe všechna předchozí vystoupení všech mých kolegů lékařů do důsledků a do posledního písmenem podepsat, včetně vystoupení pana předsedy, který začal uznáním, pochválením kolegyně Domšové, že toto téma zvedla. I to stojí za pochvalu. Osobně se divím té velké odvaze, že to udělala, ale možná právě proto, že není lékařka, tak měla možná k tomuto tématu blíž. Já po všech vystoupeních bych chtěl jenom doložit, že za svou 27letou lékařskou praxi jsem se nikdy nesetkal s případem, ač jsem byl možná i žádán pacienty o to, abych jim způsobil urychlení umírání, tak jsem se nikdy nesetkal s tím, že bych někdy tento nástroj potřeboval, že bych někdy potřeboval takovou legislativní úpravu, při které bych porušil svoji Hippokratovu přísahu a při které bych pomáhal někomu ke smrti. A bylo mnoho důvodů a mnoho velkých případů, na které bych si já vzpomněl, vzpomínám si na ně. Jenom špatně léčený pacient trpí.

A už je nesprávný název důstojné smrti. Žádná smrt není důstojná. Důstojné může být jenom umírání, ale smrt nikdy není důstojná. Vždycky je to ireverzibilní děj. A já jako lékař jsem v několika střetech. První střet je ten, že jsem přísahal, že nikdy nebudu postupovat tak, abych někomu způsoboval smrt, ale zároveň nechtěl bych, abych své kolegyně nějakým neuváženým legislativním postupem vystavil velmi těžkým nocím a velmi těžkým přemítáním a analýzám, zda skutečně podle event. legislativní úpravy přivozenou euthanasií nebylo jeho počínání předčasné. Každý zodpovědný lékař analyzuje své předchozí postupy a já si myslím, že není dobré lékaře těmto věcem vystavovat.

Já budu podporovat zamítnutí tohoto návrhu, protože si myslím, že diskuse o něm je předčasná. A nejsou to jen moderní medicínské trendy. Už před 20 lety byly takové medikamenty, které umožňovaly každému pacientovi zajistit, aby umírání bylo důstojné, i v nevyléčitelných chorobách. Nikdy nemáte jistotu, že příští den, že v příštích okamžicích se neobjeví medikament, který tzv. nevyléčitelnou nemoc nevyléčí. Nikdy nemáte zajištěno, i při nejzávažnějších onemocněních, že si příroda nepomůže sama. Sám jsem to zažil. U inoperabilních velmi pokročilých nádorových onemocnění najednou nádor zmizel, třeba u melanoblastomu.

A třetí důvod, který mě vede k tomu, abych tento návrh nepodpořil, naopak jej zamítl, což neznamená, že budu vystupovat proti diskusím na téma euthanasie, ale máme závažnější legislativní témata, ale přivítám veřejné slyšení na toto téma.
Třetí důvod je ryze osobní. Já mám se smrtí nevyřízené účty a věřte mi, že dokud budu živ a dokud mě smrt neporazí, tak jí nikdy cestu nebudu ulehčovat!

Senátor Pavel Sušický: Děkuji za slovo. Především bych chtěl říct, že předchozí příspěvky byly pohlazením po duši. Já jsem oční lékař, tedy když už tady děláme přehlídku. My jsme před časem dělali takový průzkum a vlastně jsme se zabývali psychologickými a duševními aspekty, jak působí zelený zákal na pacienty. Jedna z otázek tam byla, jestli se pokusili o sebevraždu. Nám vyrazilo dech, když jsme zjistili, že 6 % lidí o tom uvažovali nebo že se o to pokusili. Říkali jsme, to přece není možné! Tak jsme začali pátrat, vzali jsme psychiatry, psychology a došli jsme k tomu, že tam je celá řada starších lidí, kteří jsou unaveni životem, na které kašle rodina, děti se o ně nestarají, mají řadu somatických potíží, trpí depresemi.

Pak k tomu přijde, že jim někdo zjistí zelený zákal. Jediné, co jim doktor řekne: vy máte zelený zákal. On si řekne: proboha, já vypadám takhle a ještě budu slepý! To vám v tu chvíli podepíše polovina z nich. A to je příčina! Prosím vás, lékař, tady už to dneska zaznělo, je přece zavázán k tomu, aby nemocné, pokud to je možné, uzdravoval. Jestliže umožníme lékaři, aby pacienta, byť na jeho vlastní žádost, usmrtil, a ať je k tomu přidána celá řada různých formalit, psychologických, psychiatrických posudků - vzpomeňte si tady jenom na případ masového vraha, který působil v našem Ústeckém kraji, měl nejlepší psychologické posudky, prostě lidem nikdo do duše nevidí, tak bezpochyby se ztratí velká část důvěry v lékařské povolání, která dosud myslím není špatná. Vezměme v potaz, tady to také zaznělo, že pacient jedná pod obrovskou psychickou zátěží. My ji neznáme, my jsme v té situaci nebyli a doufám, že v ní nebudeme, jež je dána jeho těžkou nemocí, a takové hodnocení lze jen stěží nazvat rozhodnutím racionálním. Naprostá většina nemocných také samozřejmě nedokáže sama určitě nějakou hranici, kdy mu už medicína není schopna pomoci, a je odkázána na to, co mu řekne lékař nebo okolí.

Já nepopírám, že pokrok v medicíně umožní udržovat pacienty při životě, myslím tím základní životní funkce, i když již byly vyčerpány všechny reálné možnosti k odstranění základní příčiny onemocnění, například rakovina s rozsáhlými metastázemi. V takovém případě existuje ale i dnes možnost odstoupení od další zbytečné léčby, od další léčby cytostatiky, od dalších zbytečných operací. Na to přece pacient má dnes plné právo a nikdo lékaře za to nemůže trestat, ani by ho za to netrestal. Je to součást tzv. paliativní medicíny, už tady o tom bylo hovořeno, jež pomáhá pacientům ulevovat od tak těžkých symptomů, jakými jsou krutá bolest či urputné zvracení. Moderní paliativní medicína dokáže dnes pomoci u více než 95 % nemocných pacientů, pokud ovšem, to je nutno říci, pokud využijeme všechny dostupné možnosti.

V každém případě také vedle paliativní léčby musí pokračovat maximální, to zdůrazňuji, maximální ošetřovatelská péče a lidský přístup k takto postiženému. Myslím, že správnou cestou tak, jak jsem se měl možnost přesvědčit v našem kraji ve dvou zařízeních, je zřizování a podporování tzv. hospiců, což jsou menší azylová zařízení, ve kterých si myslím, že pracují erudovaní lidé, starající se v důstojném prostředí všestranně o tyto pacienty. Jsou tam samozřejmě také zkušení lékaři. Dnes existuje rovněž možnost domácí hospicové péče, kdy pacient je doma za důstojných podmínek s maximální pomocí asistenční služby, a to třeba i 24 hodin denně, je-li to nutné. Ta bohužel není hrazena zdravotními pojišťovnami. Tady já vidím správný prostor pro politiky, aby se snažili zajistit pro tyto nemocné a také pro ty, kteří se o ně starají v poslední fázi života, dostatek finančních prostředků, které jim pomohou zajistit nejlepší možnou péči, aby mohli odejít ze světa v čistotě, bez zbytečné bolesti a také s možností mít u sebe ty nejbližší. V tomto případě si já dovolím užít termín důstojná smrt.

Je to velmi složitá záležitost a já jsem přesvědčen, a sledování včerejšího pořadu paní Jílkové v televizi Nova mě v tom utvrdilo, bylo to určitých LDNkách, já neříkám všechny, zrovna tak jako hospice musíme dělit na výborné, dobré a ne úplně dobré, tak i LDNky; já znám velmi dobré LDN, utvrdilo mě to v tom, že naše společnost ještě nevyčerpala všechny možnosti pomoci těmto lidem v těchto těžkých chvílích.

Uvědomme si také, že všechny lékařské organizace - evropské, světové, ale i Česká lékařská komora jsou proti euthanasii. Z těchto, ale i z řady dalších důvodů, o kterých jsem nemluvil, je to například možnost zneužití, proto navrhuji návrh zákona, který je nám dnes předkládán, zamítnut. Děkuji vám za pozornost.

Senátor Adolf Jílek: Děkuji, pane předsedající. Kolegyně a kolegové, když jsem četl návrh tohoto zákona, tak jsem si vzpomněl na mediální masáž, která probíhala v létě. Mluvila o tomto zákoně kolegyně, mluvil o něm pan Hamerský a já, když jsem četl tento zákon, tak jsem zjistil, že oni mluvili a představovali tento zákon veřejnosti, ale mluvili o něčem jiném, než v zákoně je! Oni mluvili o možnosti ukončení léčby, o možnosti odpojení od přístrojů, že tohle zákon řeší, přitom tohle je vyřešeno už dávno.

Když jsem si přečetl název tohoto zákona, tak jsem měl okamžitě spojitost - když se schvaloval zákon o potratech, tak se potrat nazval přerušením těhotenství, aby to tolik nebolelo. Takže zákon o zabití, o vědomém zabití se nazývá zákonem o důstojné smrti.

Teď další věc, kterou považuji v této době za neslýchanou. Měli bychom si uvědomit, že tyto věci nelze spojovat. Já jako první nelékař po těchto kolezích lékařích mluvím víc citem než odborně, ale mluvím ze zkušeností, protože moje maminka umřela před pár lety, měla 90 roků, maminka mojí manželky před třemi roky měla přes 80, její tatínek teď leží na LDNce dlouhou dobu a vím, co to je starat se o lidi, kteří jsou staří a vím, co to je, jak se mění jejich myšlení, jak začínají být bezbranní, a pokud péče o ně není z hlediska lidí, kteří je znají, kteří je milují, tak dostatečná, tak jsou schopni podepsat cokoliv. A tento zákon vůbec neřeší zneužití! A zneužití vidím nejdřív od dědiců, následně od firem, které teď kupují byty od těchto lidí, až po - a můžeme se dívat kamkoliv daleko. To jsou děsivé věci, které mě napadají, a otevřít tuto Pandořinu skříňku v žádném případě si nemůžu dovolit! Náš klub bude v každém případě hlasovat proti.

A já bych jenom na závěr ještě přečetl tady vyjádření paní, která má Parkinsonovu chorobu a která se vyjadřovala k tomuto zákonu: „Nejsem pro důstojnou smrt. Smrt sama nikdy není důstojná. Jsem pro důstojný život až do konce.“ Pacientka dále uvádí, že poslední stadia Parkinsonovy nemoci jsou velmi bolestná, ale s plným vědomím a svědomím konstatuje, že všichni členové sdružení společnosti Parkinson rezolutně odmítají tento zákon. Za návrhem vidí postoj zdravých lidí, kteří neunesou pohled na trpícího nevzhledného a nešťastného člověka. Považuje to za problém zdravých příbuzných, kteří nejsou připraveni na tuto situaci a nejsou schopni ji psychicky zvládnout. Je to záležitost výchovy, vzdělání, etiky a morálky společnosti. Zdravotnictví by mělo umět řešit konečnou fázi života člověka jinak než usmrcováním. A když jsem si přečetl, že to mají dělat lékaři, tak jsem si z kolegy Julínka dělal legraci. Říkám, Tomáši, to tvoje zdravotnictví, pokud bude přijat tento zákon, se přejmenuje z Ministerstva zdravotnictví na Ministerstvo smrti. Takže náš klub, já osobně se přidáváme k návrhu zamítnout. Děkuji.

Ministryně vlády ČR pro lidská práva a národnostní menšiny Džamila Stehlíková: Vážený pane předsedající, vážený Senáte, já nebudu mluvit dlouho. Chci jenom dvě pracovní poznámky.
První poznámka k předřečníku spočívá v tom, že v současné době je z prostředků veřejného zdravotního pojištění hrazena nejenom hospicová péče v kamenných hospicích, ale i mobilní nebo domácí hospicová péče. Je to součást reformního balíčku. Teď probíhají poslední jednání s pojišťovnami, aby byly vytvořeny odpovídající kódy a mohlo se to proplácet.
Co jsem zde chtěla říci, je, že tento návrh je v podstatě v rozporu se základními lidskými právy, a tím právem je právo na život. A pokud by v této podobě byl přijat, tak v podstatě odporuje celé řadě mezinárodních úmluv a především naší ústavě. Děkuji za pozornost.

Senátor Karel Tejnora: Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, já jsem se setkal se slovem euthanasie, ještě když do naší nemocnice zavítali lektoři z Kanad, učit nás angličtinu v rámci Education for Democracy, nebo jak se to jmenovalo, a tématem cvičení v angličtině byl i článek o euthanasii. Tehdy jsem na to koukal, jaké to ti na západě mají starosti atd. Uplynulo skoro 20 let a euthanasii máme tady v návrhu zákona.

Já bych chtěl s jednou zkušeností ze života podpořit paní předkladatelku, a to příběhem, který jsem měl zažít. Jednalo se o lékaře, který trpěl karcinofobií, resp. měl představu, že má rakovinu slinivky, tu nikdo vlastně nemůže prokázat, a že umře za hrozných bolestí a dlouho. Byl opakovaně hospitalizován, rodina, všichni mu vysvětlovali, že ne, že nic k tomu nevede. Bohužel na mé službě opustil pokoj přes balkón ze 6. patra. Takže jsem si na to vzpomněl teď při debatě v rámci chatu, že možná kdyby tato možnost existovala, čili za patřičných regulí v podstatě to ošetřit, že když bude nejhůř, bude mi pomoženo, vlastně když už já sám nebudu, tak tento lékař, doktor by z balkónu neskočil. To by mohl být argument pro další diskusi i z druhé strany, proč toto udělat. Druhá věc je, že to není problém zdravotnictví, medicíny. Je to otázka filozofická, je to otázka právní - přesně popsat regule, jak by se to dělo. Věřím, že by to byly raritní případy, ale k diskusi to určitě je. A teď jenom nevím, pokud bychom to odložili nebo předali dál k doplnění, jestli když to přímo zamítneme, jestli nezamítneme i tu diskusi. To je spíš můj problém, že pro diskusi ano, na vlastní verdikt v rámci legislativního aktu, k přijetí zákona, je i podle mě příliš brzo. Děkuji za pozornost.

Senátorka Alena Palečková: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, já jsem se přihlásila ve chvíli, kdy v řadě po sobě mluvilo několik lékařů s velmi striktním odmítnutím tohoto návrhu zákona, nicméně mezitím promluvil také lékař, kolega Sušický, a řekl část toho, co já jsem měla na mysli. Trošku nám tiká pod nohama časovaná bomba, protože populace stárne, ale bohužel ne vždy s prodlužujícím se věkem jde také dobrý zdravotní stav. A seniorů, kteří se budou dožívat díky lékařské péči vyššího věku, ale přesto budou mít vážné problémy fyzické i psychické, bude také přibývat.

Já samozřejmě nebudu hlasovat pro tento návrh zákona, a ani pro jiný, který by nějakým lepším způsobem tuto problematiku ošetřoval, prostě pro euthanasii nejsem. Ale chtěla bych lékaře, a trošku mě mrzí, že tu v tuto chvíli už není pan ministr zdravotnictví, upozornit na to, že gerontologie, geriatrie jsou prozatím velké Popelky našeho zdravotnictví, jsou to obory, které lékaře nelákají, a když přijdete do zdravotnického zařízení s opravdu starým člověkem, tak vidíte, že přístup prostě není takový, jaký by měl být. Starý člověk se prostě léčí jinak. Když normálního člověka v průměrném věku bolí záda, existuje na to rehabilitace, existují infuze, já nevím, co všechno. U starého člověka i tyto postupy mají problémy, rehabilitaci často nelze provádět, infuze jsou obtížné, protože praskají žíly atd. atd. To už se dostávám do velkých podrobností.

Ale chci upozornit na to, že je potřeba tyto odvětví medicíny posílit jak po stránce lékařské, tak po stránce ošetřovatelské. Jinak se tady budeme s problematikou euthanasie setkávat opakovaně, protože podstata věci prostě tady zůstane.

Senátor Karel Šebek: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, já jsem se osmělil přihlásit se do této debaty, aby tady zazněl také hlas člověka, který není lékař, člověka, který má před lékaři pokoru a úctu, protože ví, že oni vidí o něco dál ve chvílích, kdy my se k nim obracíme s prosbou o navrácení zdraví pro sebe nebo pro svoje blízké, a také jako člověk, který se podobně jako každý z vás setkal s umíráním u svých nejbližších. Děkuji jim za to a vím, že čím je lékař vzdělanější a zkušenější, tím je také pokornější ve vztahu k životu, a já jenom podtrhuji všechna slova, která zde řekli. A já, který jsem se opravdu bolestně loučil se svými nejbližšími, bych nikdy v životě, i kdyby mi po straně lékaři říkali: nemá šanci, nikdy bych nedokázal vyslovit větu: zemři, bude to pro tebe lepší! A nechci, aby žádný takový zákon tuto větu umožňoval, a vůbec ani vlastně nechci, aby se o tom už dále diskutovalo, protože diskutovat máme o tom, jak život mít hezčí a důstojnější, ale při umírání už je na tyto diskuse pozdě. To už je věc jenom osudu nebo boha, jak chcete. Děkuji.

Senátor Josef Zoser: Vážené kolegyně, vážení kolegové, já na rozdíl od svého předřečníka musím říct, že chci, abychom o tom diskutovali, protože si myslím, že to je velmi vážný problém naší společnosti. Jak řekla tady kolegyně Palečková, bude se to tady opakovat za pět, deset let, a budeme o tom bavit. Poté, co jsem zaslechl kolegu Sefziga, tak jsem přišel k tomuto mikrofonu, kdy kolega nám tady sděloval, že odborníci před desítkami let byli schopni zajistit našim blízkým důstojné umírání. Já jsem člověk, který zažil nedůstojné umírání svého rodinného příslušníka a musím říci, že rodinného příslušníka, kterého se nám podařilo z venkova, ze severu umístit sem na špičkové pracoviště do Prahy.

Každý týden, kdy jsme sem jezdili na Karlovo náměstí, tak jsme se na tu návštěvu samozřejmě velmi těšili, ale také s hrůzou jsme očekávali, co nám ten náš rodinný příslušník sdělí. A když nám ten rodinný příslušník sděloval „kluci, prosím vás, dojděte do auta pro kladivo, přineste mi kladivo, já si rozbiji hlavu, protože to tady nemůžu vydržet“ - toto sdělení několikrát za sebou mi sdělovala moje jednapadesátiletá silně věřící maminka. Takže, prosím vás, já podporuji diskusi o tomto problému. Z tohoto důvodu naši paní kolegyni podpořím. Děkuji vám za pozornost.

Senátor Vítězslav Vavroušek: Děkuji, pane předsedající. Já bych napřed řekl něco čistě expertního. Eutanázie je často zdůvodňovaná tím, že v praxi je tak zvaná bazální terapie, atd. Bazální terapie existuje v intenzivní péči, ale není to rozhodnutí o umření toho pacienta. Tam se redukuje léčba na zachování životních funkcí a vše je ponecháno dalšímu průběhu. Taktéž řešení neztišitelných bolestí je dneska možné, často na úrovni toxických dávek. To je také pravda. Technicky to vypadá, že se to k té eutanázii prakticky blíží, ale není to pravda. Organismus se adaptuje na větší dávky a zase - ten konečný osud je ponechán přírodě. Takže toto zdůvodnění, které už jsem také zaslechl, neodpovídá. To je principiálně zcela něco jiného.

A nyní ještě k eutanázii jako takové. Mně také nevadí diskuse na toto téma, ne pro eutanázii samotnou, ale že otevírá některá další témata. Chtěl bych říci, že neexistuje dneska ústav, který se zabývá dlouhodobě nemocnými, který by neměl nějaké potíže. Především personální, ale také finanční. Neexistují stacionáře, které by měly vystaráno. Jsou to obrovské problémy a ty musíme řešit.
V okamžiku, kdy v ústavu lidé hladoví, jsou dehydratováni, není poskytnuta péče psychologa, pro někoho třeba kněze, dle libosti - pokud prostě nejsme schopni v tuto chvíli zajistit komplexní péči o pacienta, tak neřešme eutanázii. Napřed se postarejme o důstojný pobyt seniorů v těchto ústavech, kde to - zdůrazňuji - bez kvalifikovaného a početného personálu nikdy nepůjde. V akutní péči lze spoustu věcí nahradit technologiemi, novými postupy. V péči o dlouhodobě nemocné, zvláště pak s neztišitelnou bolestí, je člověk nenahraditelný. Takže řešme tyto věci.
V okamžiku, kdy budeme mít zvládnutu důstojnou péči o tyto lidi, diskuse o eutanázii bude úplně někde jinde a považuji ji za přípustnou. Pokud nezvládneme to, o čem jsem mluvil, tak si myslím, že předcházíme příliš vývoji.

Senátorka Alena Venhodová: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové. Já jsem dlouho zvažovala, jestli vůbec v této věci mám vystoupit. Mluví se mi docela těžce. Není to proto, že si myslím, že každý zdravotník v tomto shromáždění by se měl k dané problematice vyjádřit. Já bych se spíše měla podělit o osobní zkušenost, protože není to dávno, kdy jsme měli případ úmrtí v blízké rodině. Jednalo se o mého švagra, neměl dožitých padesát let a umírání bylo velmi těžké.

Chtěla bych jenom říci, že v určitém odstupu jsem se bavila s jeho partnerkou, která s ním ty poslední dny trávila, a ptala jsem se jí, jestli ve světle toho prožitku, který má za sebou, by souhlasila s eutanázií. Ona mi řekla, že nikdy, v žádném případě. A že určitě ani on ne, protože právě proto, že tam byl pěkný, lidský vztah, si vážili každé chvilky, kterou mohli spolu trávit. Já si právě myslím, že všechno je to o lidských vztazích. Promiňte mi - možná mluvím emotivně, nechtěla jsem, ale je to přesně to, co tady kolegové předestřeli jako problém, který si myslím, že je primární, a to, že umírání si vlastně touží ulehčit, anebo touží po pomoci, lidé, kteří jsou v beznadějné situaci lidské, citové, opuštění a trpí, sami nemají kolem sebe své blízké a ty, kteří by jim pomohli toto břemeno nést.

Je skutečně pravda, že naše medicína ve srovnání s vyspělou medicínou v oblasti gerontologie zaostává. Zatím. Ale já doufám, že se toto napraví. Jsem ráda, jak tady paní ministryně řekla, že i toto bude předmětem péče zdravotní a doufám, že se ta situace dostane na úroveň, tak jako v jiných státech. A teprve poté, až budeme mít medicínu na této úrovni, můžeme nastolit tu otázku jako vážný problém k diskusi. Myslím si, že za současné situace tento problém je jakoby zástupný. Umírání je nedůstojné, je těžké, ale my musíme vytvořit podmínky pro to, aby tomu tak nebylo. Nikoli abychom řešili definitivním řešením to, co neumíme vyřešit v tom věcném problému.
A proto já jsem také pro rozvíjení hospicové péče, pro rozvíjení pomoci starým, opuštěným lidem a vůbec lidem v osobní nouzi, ale rozhodně zákon v této fázi a v této formě nemůžu podpořit.

Senátor Richard Sequens: Dámy a pánové, já se nechci přiřadit do zástupu lékařů, kteří zde budou hovořit o eutanázii. Já dokonce budu mluvit o distanázii, což je pravý opak. To je to velice nepříjemné umírání a přivedl mě k tomu pan kolega Vavroušek, protože to je skutečně problém. Naše reformy, nekoncepční zásahy, ať je to z té či oné strany, do českého zdravotnictví, to, co je nazýváno reformou, v sobě nesou jen obrovské nebezpečí, a to je právě ta distanázie, kterou tady přesně pan kolega Vavroušek popsal.

Já jsem byl bohužel svědkem, kdy lidé umírají hlady, dehydratací, v psychicky velice těžkém stavu. Takže jsem hrozně rád, že paní kolegyně Domšová otevřela toto téma. Já si vážím její odvahy. Asi je to dáno tím, že nemá nic společného se zdravotnictvím. Já bohužel už víc než 25 let léčím hlavně pacienty s nádory a musím říci, a to tady vlastně také zaznělo, pan ministr to tady zmínil na začátku, i když jinými slovy, že tu nikdo neumírá, to je skutečně naprosto nesdělitelná zkušenost. Takže pokud člověk je zdráv a představuje si, že by mu někdy něco bylo, tak řekne „no, tak to já bych radši, kdyby mě někdo utratil“. Promiňte, že používám tento výraz. Ale abych to zase relativizoval.

To, co jsem teď řekl, jsou skutečně situace, kdy je to nesmírné utrpení. Já jsem se s tím několikrát v životě setkal, kdy skutečně jsme dělali všechno možné pro to, abychom utlumili ty nepříjemné projevy, v podstatě za cenu totální intoxikace toho pacienta, a bylo to hrozné. Trvalo to třeba několik hodin. Teď je otázka, jestli těch několik hodin je málo - z hlediska věčnosti určitě, ale pro toho konkrétního člověka to muselo být něco nesmírně děsivého. Takže možná by byly případy, kdy by byl namístě takový řekněme aktivnější přístup, ale ta rizika, která to s sebou nese, a zkušenosti, které jsme zažili, a není to tak dávno, bylo to v minulém století, mnohonásobně převažují. Naše společnost na to není asi úplně zralá a je otázka, jestli vůbec bude někdy zralá.
Nicméně jsem rád, že ta debata začala, ale když si čtu to paragrafované znění, tak mám trošku strach z toho. Takže já rozhodně to nepodpořím. Myslím si, že to nemusím aktivně zamítat, tím to jaksi odliším, malilinko to zmírním, ale jsem proti té aktivní etanázii, aniž by se to všechno skutečně prodebatovalo na všech úrovních - filozoficko-etických, atd.

Senátor Milan Bureš: Jenom pouhé konstatování. V obecné rozpravě vystoupilo 15 účastníků, nezazněl tady jiný návrh, než zamítnout.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji. Takže o tomto návrhu budeme za chvilku hlasovat. V rozpravě padl jediný návrh - zamítnout tento návrh zákona. Zahajuji hlasování. Kdo souhlasí s tímto návrhem - zamítnout? Kdo je proti návrhu?
Hlasování č. 26, registrováno 49, pro 38. Návrh byl schválen. To znamená, že návrh zákona byl zamítnut.