Liberální strana

Bém, Klaus, Topolánek

3. 11. 2008 - np

s reakcemi čtenářů NPsa -zde-

Pražský kongres ODS rozlouskne hádanku, která vyvstala po znepokojivém výprasku „modré“ pravice v podzimních volbách. Jakým směrem půjde ODS dál? Koho si dosadí stále ještě nejsilnější vládní strana do svého čela? Dnes je již nezvratnou pravdou, že nikdo z kandidátů krom Topolánka a Béma nemá na úspěšnou kandidaturu šanci.

Média předkongresový cvrkot u občanských demokratů personifikovala do dvou figur a ostatní vyloučila, takže kdokoli třetí má dopředu smůlu. Nebo štěstí, jestliže se Pavel Bém v předsednickém taláru neosvědčí a strana se ohlédne po alternativě. K tomu se však předpokládá Bémovo přetlačení Topolánka, pro které dostatek kongresových delegátů nemusí nalézt odvahu. Nebo zbabělost, pro trefné vystižení.

Pavel Bém, i při zohlednění jeho charismatu, intelektu a vlivných známostí, nevyvede ODS z bludných kruhů, jejichž existence nezapočala letošními volbami, ale sahá svými kořeny do let dávno minulých, k ikoně, jejíž stín zabraňuje demokratické pravici v zevrubné (tedy hlavně kritické a objektivní) diskusi o programových prioritách a ideovém zakotvení, které v setrvávajícím liberálně-konzervativním podání nepřipomíná ani tak mohutné rozkročení jako gymnastický provaz hodný výlučně mezinárodního šampióna. Tím se ODS nestala a na prvenství nestačí ani v českém přeboru.

Onou ikonou byl a zůstává Václav Klaus, toho času prezident ČR, jímž slibovaná nadstranickost a aktivní přístup namísto aktivistického vykazují vskutku nízkou trvanlivost. Korunní kritik předpojatosti Havlova prezidentství sám laťku svého předchůdce překonává co chvíli a za výbušnost vnitrostranického prostředí v ODS nese významný díl viny.

Protežováním Pavla Béma a nespokojených (nebo spíš zoufalých) hejtmanů dosluhujících své mandáty si Klaus vytváří podmínky pro pokračování manipulace s „rodnou stranou“. Mirek Topolánek, i při slabosti své vlády, sedlácky drsném chování a neurovnanosti v privátním životě, dokázal, na co Bém kdy sotva pomyslí. Praštil čestného předsedu Klause přes prsty a vzkázal mu, kdo je v ODS skutečným lídrem. Klausovi se takový přístup nemůže zamlouvat a nezamlouvá se ani mnoha Topolánkovým spolustraníkům, sesílajícím na premiéra blesky odplaty za urážku pravicového boha.

Bém se chopil příležitosti a jen se veze na vlně Klausova protežování, jako by mu právě to mělo přivát žezlo stranického vůdce. Zde ovšem Klaus po Havlovi zdědil (a rozvedl) další nešvar, totiž pověstný „polibek smrti“. Před posledním střídáním na předsednickém postu v ODS Topolánek do volby nevstoupil s Klausovým požehnáním, přesto (či právě proto?) vyhrál. Béma lehce potká táž (pro něj osobně hořká) příhoda.