Liberální strana

Úřad má malér, studenti smůlu?

21. 11. 2008 - hn

V létě odmítla ministerská Akreditační komise odsouhlasit plzeňské právnické fakultě programy doktorského studia. Teď se potýkají zdejší univerzitní právníci s další podobnou patálií. Tentokrát v Olomouci, kde tamní fakulta práv zapomněla včas požádat o obnovení akreditace. Za chybu to podle svých vyjádření považují jak ministerští úředníci, tak činovníci Palackého univerzity.
Nejvíce však tímto stavem trpí studenti. Právě oni jsou totiž vystaveni značné nejistotě.

Právo podle Dvořákové

Jejich studium započalo v době, kdy na právnické fakultě akreditace studijního programu Politologie s oborem Evropská studia se zaměřením na evropské právo byla platná.
Do přijímacího řízení se noví uchazeči hlásili také v době platné akreditace. A navíc má olomoucká univerzita až do roku 2015 platnou akreditaci Politologie a evropských studií na filozofické fakultě. Takže studenti mohli předpokládat, že i v případě karambolu na jedné z fakult se o ně vysoká škola postará. Přesto však došlo k tomu, že několik končících studentů v podzimním termínu nemohlo složit státní závěrečné zkoušky a studium ostatních probíhá za jakéhosi >zvláštního« režimu.

Neuvěřitelným způsobem zní stanovisko předsedkyně Akreditační komise, profesorky Vladimíry Dvořákové, která k postavení dotčených řekla: >Jsou řádně zapsáni na škole a to je pro ně rozhodující. Nicméně by neměly probíhat žádné zkoušky, ani závěrečné, ale ani dílčí. Přednášky se konat mohou, protože ty jsou ze zákona veřejné, tudíž na ně může chodit, kdo chce.« Platný zákon o vysokých školách z roku 1998 - na rozdíl od toho z roku 1990 - ovšem ustanovení o veřejné přístupnosti přednášek neobsahuje. Naopak je v rámci takzvaného celoživotního vzdělávání umožňuje zpoplatnit. Neexistuje ani zmocnění omezit studium na docházení na přednášky bez možnosti vykonávat zkoušky.

Podivný je i návod, který tím předsedkyně Akreditační komise dává k obcházení akreditací: nechte studenty studovat, co chcete a u koho chcete, verdikt komise s tím přece nemá co dělat. Konečně i právo na zápis do studia vzniká až sdělením o přijetí ke studiu do akreditovaného studijního programu. Podrobnější pohled do zákona o vysokých školách ukazuje, že problém je jasně na straně komise, která měla prodloužení akreditace projednat z vlastní iniciativy.

Zákon v § 56 mezi důvody ukončení studia stanoví odnětí akreditace nebo její zánik. To druhé ovšem neznamená vypršení její lhůty, ale podle § 80 odst. 4 oznámení vysoké školy o tom, že studijní program ruší a jeho studentům umožňuje pokračovat ve studiu jinak.
Zákon svými ustanoveními o akreditaci zjevně předpokládá, že se komise studijním programům a jejich úrovni věnuje periodicky ze svého popudu. Žádné důsledky pro vysoké školy kvůli nepodání žádosti o prodloužení akreditace totiž neobsahuje (§ 80 zákona školám ukládá povinnost žádat o rozšíření akreditace, nikoli o prodloužení).
Zavedená praxe prodlužování akreditací je sice jiná a všichni ji z obavy před nelibostí komise (vůči jejímž verdiktům z praktického hlediska není odvolání) respektují, oporu v ustanoveních zákona však tyto zvyklosti nemají.

Zákon platí i pro komisi

Případ politologických studií na olomoucké univerzitě se z běžných námitek k práci Akreditační komise vymyká tím, že dopadá na studenty, kteří v dobré víře a jednoznačně v souladu se zákonem začali studovat. Předsedkyně Vladimíra Dvořáková by měla sama činit kroky k nápravě tohoto stavu ve prospěch právní jistoty studentů. Její povinností je řídit se dikcí zákona, než dojde k jeho případné změně. Nikoli vymýšlet konstrukce, které s tím, jak vysoké školy se svými studenty mohou zacházet, nemají nic společného.

Akreditační komise u nás zavedla praxi, která nemá oporu v zákoně. Vysoké školy ji ale z obavy respektují.

O autorovi| Jiří Zlatuška, Autor, děkan Fakulty informatiky Masarykovy univerzity, je předsedou legislativní komise Rady vysokých škol