Liberální strana

Macek versus Klaus

27. 11. 2008 - np

s reakcemi čtenářů NPsa -zde-

Duel pokračuje
České konzervativní scéně se naskytl obrázek, jejž by starosvětská společnost bez zaváhání pojmenovala slovy „drzost“ či „neúcta“. Mladý politik, sotva se těšící třpytu nějakého úctyhodnějšího postu, dopustí se invektivy k o generaci staršímu kolegovi, s podstatně těžším břemenem zkušeností a opírajícím svou legitimitu o dvě zvolení prezidentem za sebou.

Za první republiky by mládenečka vypískali se zvoláním „hanba!“ a dotyčný by politicky skončil. Ale nežijeme v první republice, necvičíme v Sokole, neoslavujeme legionáře a hlavou státu již drahně let není „jistý“ Masaryk.

Postmasarykovský prezident přestal platit za republikánskou verzi monarchy, avšak pár znaků „historicky překonaných“ knížat a králů si ponechal. Z této zvláštnosti prezidentství neodmítli těžit komunisté po únoru 48, proletářskou revoluci snovali z buržoazní instance.

Václav Havel představoval návrat k počáteční koncepci prezidentské funkce. Alespoň mnozí k němu tak v sametově rychlém spádu přelomových událostí vzhlíželi. Havel zmíněné naděje nenaplnil. Nemohl a nechtěl. Jakkoli mohutná prestiž z disentu Havla neopravňovala k přepisování ústavy a nastolování prezidentské demokracie. Jeho zásahy za rámec limitů vlastního úřadu šly v ústrety polistopadovému směřování země, respektovaly a posilovaly plnohodnotné místo Česka na západní straně. Prezident v Havlově podání střežil základní konsenzus. Ten ovšem mocnářsky neurčoval.

Václav Klaus po Havlovi přebíral Pražský hrad oproštěný od romantického nánosu z Masarykovy éry. Jako úřad, který dobře slouží v politickém boji a který se hodí, nevíte-li co s bývalým, zatraceně nepředvídatelným, předsedou vaší strany.

Od prvního prezidentského zvolení se Klaus navzdory výše připomenuté realitě bránil tomu, že by měl zůstat jen úředníkem, byť nezvykle honorovaným. Po druhém zvolení už fantazii nestaví sebemenší překážky v pronikání na povrch. Jestli tím poškozuje české zájmy v zahraničí či zda zneužívá mandát prezidenta k vyřizování letitých účtů, to Klause netrápí.

Nedávná cesta Václava Klause do Irska vyvolala pochyby o standardním provedení předsednictví ČR v EU. Skepsi budí rozdílný postoj prezidenta a vlády k Lisabonské smlouvě a ruské intervenci v Gruzii.

Proti se ohrazuje opoziční ČSSD, pro niž Klaus nebude nikdy než čestný předseda ODS. Dále zelení, pobouření Klausovými názory na globální oteplování. Oba zdroje kritiky Klause jen upevňují v jeho pozicích. Jako zastánce konzervativní ideologie se cítí logicky poctěn výhradami socialistů a ideologicky záhadných (ale zdaleka ne konzervativních) zelených.

Pravou ránou do vazu je pro Klause až série výtek Davida Macka, místopředsedy KDU-ČSL, jediné stále existující konzervativní strany s minulostí sahající do Klausem tolik adorované první (masarykovské) republiky.

Macek prezidenta obvinil, že „nás efektivně dostává do izolace v mezinárodním prostředí Západu“. Učinil tak rozhodně a nestaraje se o výčitky. Proti Klausovi se veřejně nepostavil poprvé. Zřejmě ani naposled.

Jako by lidovci nalezli nového lídra, jehož hlavní předností je překvapující nelidoveckost. Dokáže vyřknout jasný ortel srozumitelný všem, přestože si jím může zablokovat kariérní postup.

Závěrečná otázka zní prostě: „Má takový politik v KDU-ČSL šanci na dlouhodobé prosazení?“