Liberální strana

Svobodní a Liberálové na téže lodi

30. 1. 2009 - npes

s reakcemi čtenářů NPsa -zde-

Je docela pravděpodobné, že 12. leden 2009 bude v časech příštích nahlížen jako obyčejný den, plný dobře známého stereotypu a nudné banality. Nebo obráceně. Stane se mezníkem, bodem zlomu dělícím jednu etapu od druhé, starý pořádek od nových nadějí.

Toho dne se širší veřejnosti představila dvě uskupení neusilující o nic prostšího než o návrat idejí do české politiky. Jde o Stranu svobodných občanů (SSO) a Liberály.cz (LIB). Obě již postihlo ve zdejších končinách oblíbené nálepkování, kterým média vědomě a nehledě na následky zjednodušují veškerou diskusi prostupující napříč společností.

Zatímco se SSO ihned dostalo označení „ta Machova“, LIB se nevyhnuli lacinému překřtění na „ty od Hamerského“- co naplat, že předsedou onoho subjektu je od počátku Pavel Weiss.

V podobném duchu se nese popis (spíše interpretace) jednotlivých programových priorit „machovců“ a „Hamerského družiníků“. SSO každým coulem proti sjednocené Evropě a nejraději snad před Francouzkou revoluci (když už mají ve svých řadách konzervativní bardy Benjamina Kurase a prof. Miloslava Bednáře), vedle toho LIB pro další umenšování bariér mezi členskými státy EU, a to pokud možno okamžitě, ideálně prudkým trhnutím kormidla.

Vskutku, názory čerstvě zformovaných stran domácí pravice se ohledně Evropy rozcházejí. Všimli jste si ale přes informační šum, že svobodní sdílí spolu s liberály skeptický pohled na Lisabonskou smlouvu? A udělily sdělovací prostředky tolik očekávaným původcům dalekosáhlých změn prostor pro objasnění na výsost určujícího stanoviska?

Zdá se totiž, že česká média záři reflektorů odvrátila od zavedených politických značek jen dočasně. Že v reálu o nic nového, korupční minulostí nepošpiněného, nestojí, jelikož systém dvou všudypřítomných hegemonů (ODS a ČSSD) vodících jak bezvládné loutky strany (resp. dodavatele většinové převahy) v podání lidovců a komunistů některým mediálním lobby (zřejmě s ohledem na soukromé zastoupení u žlabů přetékajících privilegii a nekontrolovatelnou mocí) konvenuje. I z toho důvodu jsou kandidáti svobodných a liberálů posouváni uměle do nepřátelského vztahu, aby se vzájemně stačili vyrušit a nezahájili tak nápravu deformovaných poměrů.

Jenže rivalita, kterou je možné mezi nimi diagnostikovat, nepřekračuje horizont intelektuální rozepře uměřených gentlemanů, zabývajících se obsahem vznešených (a současně nepostradatelných) hodnot v životě jednotlivce, mezi něž patří svoboda či solidarita.

V tom lze zpozorovat nejpatrnější handicap naší politické kultury oproti západnímu, konsolidovanému vzoru. Přestože ve Westminsteru přijímáme konzervativce a liberály za oponenty předkládající odlišné vize, v Česku je pod drobnohledem můžeme bez nadsázky považovat téměř za nerozlučné spojence, neboť v případě svobodných a liberálů bojují za stejnou věc – za kultivaci politické scény a za návrat k věcným polemikám opřeným o trvalejší pravdy než skýtají nicotná data z průzkumů veřejného mínění.

(psáno pro E15)