Liberální strana

Valkýra po česku

21. 2. 2009 - npes

s reakcemi čtenářů NPsa -zde-

Filmů hollywoodské provenience se na plátnech našich kin objeví každoročně přehršel. Část z nich vydělá obstojný balík peněz, část sklidí vesměs nezájem a nakonec všechny slíznou královskou porci odsudků za kýčovitost a nadbytek akčních scén.

Valkýra režiséra Bryana Singera s Tomem Cruisem v hlavní roli hraběte von Stauffenberga, neúspěšného vykonavatele atentátu na Adolfa Hitlera, oba rozměry (kýč a akční nádech) nezapře. Mezi všedními bijáky přesto nespočine. Ohlas, který válečné drama probouzí v řadách obyčejných diváků a který proniká až do tištěných komentářů mimo kulturní rubriky, precizně vystihuje, jak těžko se boří zjednodušující, tedy černobílá, schémata dějin.

Stauffenberga Tom Cruise znázorňuje jako čestného důstojníka nesouhlasícího s válkou, jemuž se zprotivily holocaust a ukrutnosti SS natolik, že se odhodlal k nebezpečnému záměru, fyzicky zlikvidovat führera a nastolit v Německu nový, humánní režim.

Zvídavé hlavy v kinosálech se dozajista neubrání otázce, proč se Stauffenberg ke změně politických pořádků neodvážil dříve. Zločinnost nacistického systému se přeci projevila dávno před rokem 1944, kdy se nezdařil Stauffenbergův pokus o atentát. Co vedlo muže, jenž po léta masakrům hnědé totality asistoval či jim „jen“ přihlížel k absolutnímu obratu? A šlo o obrat vpravdě absolutní?

Ať už výsledné odpovědi budou obsahovat sebevětší skepsi, určitá dávka svědomí a kritického odstupu se plukovníkovi wehrmachtu sluší přiznat. Jenže se tak nestane. Obavy z revize světového konfliktu nadále neumožňují obraz minulosti doplnit komplikovanějšími odstíny. Vlivem toho se i problematika sudetských Němců motá v začarovaném kruhu, kde přesnými čísly podložená fakta ustupují nenávistným emocím.

A propos, zamýšlí se někdo z propagátorů pohodlných teorií nad pokřiveností měřítek, jimiž jsou většinově hodnoceny události posledního století? Rakousku v předvečer první světové války je dosud podstrkáván přídomek „žaláře národů“, ačkoli od roku 1867 vlastnilo jednu z nejliberálnějších ústav své doby. Zato první republice se věčně dostává uctivé poklony před její demokratičností a noblesou, které byly „shodou náhod“ dědictvím mocnářských časů.

Nacismus a komunismus stále neztratily nic ze svého odpudivého náboje. Avšak ohledně marxleninského diktátu převládá pestřejší mozaika, v níž připomínky jáchymovského teroru střídají hrdá slova o „reformním ovzduší“ Pražského jara a s tím také o „jiných, polepšených komunistech“, jež nelze házet do pytle s Gottwaldovým lumpenproletariátem.

Vhledem ke spravedlnosti je nezbytné dodat, že Dubček a spol. se neocitli na vrcholu mocenské pyramidy znenadání. Svůj kariérní růst zaseli s pověstí „mladých a nadějných“ funkcionářů na středních a nižších pozicích právě pod ochrannými křídly bezcitných pučistů z osmačtyřicátého.

Když přiznáme nárok na dějinný reparát Dubčekovi, Hájkovi, Smrkovskému, Černíkovi,….přiznáme ho rovněž Stauffenbergovi? Nebo se zbaběle chytíme osvědčených dvojích metrů?