Liberální strana

Přílepek k zákonu o podpoře výzkumu uškodí vysokým školám

22. 3. 2009 - právo

S novelou zákona o podpoře výzkumu a vývoje projednává v těchto dnech Senát i „přílepek“, který navrhl poslanec I. Ohlídal (ČSSD) s výraznou podporou předsedy školského výboru Sněmovny W. Bartoše (ODS) a s osobním doporučením místopředsedkyně Rady vlády pro výzkum vývoj M. Kopicové.
Ohlídal ve svém článku Půjčky docentům už bez problémů (Právo, 13. 3.) chválí údajné přednosti úpravy, kterou prosadil – ochranu pracovníků a odstranění „častého odmítání půjček a hypoték“.

Ohlídal se nezabýval žádnou analýzou problému ani vypracováním důvodové zprávy. Snadno by v bankách totiž zjistil, že hypotéky docentům a profesorům kvůli délce pracovní smlouvy neodmítají. Zjistil by také, že skutečný problém se získáváním hypoték je na opačném konci kariérního žebříčku, kdy mladý perspektivní vědec tráví několik let doktorským studiem, které však není zaměstnáním, a podpora formou stipendia se nezapočítává do příjmu, z něhož banky při poskytování hypoték vycházejí. Namísto řešení tohoto skutečného problému míří Ohlídal na fiktivní cíl.

Podobně je tomu s údajným posílením jistot v pracovněprávních vztazích. Ohlídal zakáže uzavírání smluv na dobu kratší než dva roky, a tedy zruší zejména všechny „startovací“ rozvojové projekty na podporu mladých akademických pracovníků, poskytované na roční „zkušenou“. Omezení termínovaných smluv vyloučí vytváření míst, na které projekt nebo externí zdroj dává finance jen na ohraničenou dobu.
Je zde i stanoveno nepřiměřeně přísné paušální omezení doby, za kterou musí dojít k habilitaci, což s ohledem na fakt, že negativní výsledek tajného hlasování vědecké rady není přezkoumatelný, právní postavení pracovníků naopak oslabí.

Bez rozporů nejsou ani automatické definitivy pro docenty a profesory, protože při jejich získávání na jiných institucích (a v Česku tyto tituly platí i z „mečiarovských univerzit“ ze Slovenska) kvality takového titulu nemusí stačit:
Vezměme hypotetický (leč poslanci Ohlídalovi jistě dobře známý) příklad, kdy na univerzitě „M“ vědecká rada odmítne profesuru pracovníkovi známému špatným chováním ke kolegům i katastrofálními výsledky studentských anket, ze kterých vychází jako špatný učitel. Podrobí se tedy řízení na univerzitě „P“ v sousedním kraji, kde ho tak neznají, a profesuru tam získá.
Univerzity nebudou moci riskovat akceptování „neověřených“ docentur nebo profesur odjinud a budou muset omezovat mobilitu, což naše školy nezlepší, ale zhorší.

Chyby tohoto „přílepku“ jsou dobře známy. Poslance i senátory na ně důrazně upozornilo předsednictvo Rady vysokých škol jako reprezentant akademických senátů i plénum České konference rektorů.

Senát by měl tuto „lidovou tvořivost“ odmítnout, nechce-li rezignovat na svou úlohu a stvrzovat názory o své zbytečnosti. Poslanecké sněmovně by nemělo být zatěžko opravu od Senátu přijmout, protože je jasně doložitelný nekorektní způsob vzniku „přílepku“ i nekvalita jeho legislativního provedení (ze tří verzí postupně existujících během druhého až třetího čtení přijala PSP ve velkém spěchu tu nejhorší).

Stěží se najde snazší cvičení, ve kterém mohou zákonodárci ukázat, že kvalitu českých vysokých škol nepokládají jen za „drobné“, kterými si mezi sebou koalice a opozice platí při svých politických obchodech.