|
|
LN, BL: Akademici mění svobodu za klid na práci15. 5. 2009 - x původní text na na BListechPsáno pro LN: Polemika Lidové noviny článek neotiskly. Na Karlově univerzitě zakázalo vedení vystoupit Američanovi Davidu Dukovi pozvanému studenty, na VŠE zrušila vedoucí katedry vystoupení zástupci Dělnické strany, kterého pozval vyučující. Na mnoha dalších vysokých školách fungují neformální zákazy politických diskuzí. Např. v Pardubicích, v Plzni, v Praze (VŠE, FF UK) nemohou studenti pozvat na akademickou půdu hosta s politickými názory. Konformismus a opatrnictví akademických hodnostářů je smutným vzorem pro studenty, nechvalně pověstný klid na práci, je jen nahrazen klidem na studium. Leo Pavlát v komentáři „Extrémisté na akademickou půdu nepatří“ (LN, 2.5.2009) tuto hanebnou praxi obhajuje. Chápu, že má v popisu práce bojovat s extremisty. Neberu mu jeho názor, že diskuze s radikály je zbytečná a neužitečná. On už všechno ví, všude byl a všechno zná. Měl by tedy osvíceně uložit vysokým školám, co mají učit, aby zbytečně nebloudily. Není sám, kdo si myslí, že „neexistuje povinnost nechat extremistu mluvit na akademické půdě“. Mýlí se! Akademická svoboda hodna původního významu slova je právem akademika, studenta či vyučujícího, svobodně bádat. K tomu si on rozhodne, jakou metodou (při zachování zákonů a profesní etiky) povede bádání. Kde jinde než na akademické půdě se mají různé světy protnout. Mne neděsí, že několik procent veřejnosti je náchylné naslouchat extremistům, mne děsí, že dvacet let od roku 1989 vládne vysokým školám konformismus, lhostejnost a šeď. Kdo nevěří, ať si zjistí, kolik procent studentů si volí zástupce do akademických senátů. To má být budoucí elita národa. Společenské vědy mají jen velmi malý, pokud vůbec, vědecky trvalý a nezpochybnitelný základ. Většinu obsahu jejich vědy tvoří interpretace názorů a postojů, které se mnohdy dynamicky mění na základě rozšiřujícího poznání, diskuzí a změn paradigmatů. Extremismus je různorodý stejně jako jeho protivníci. Většinou není opakem správných a přijatelných názorů, ale jejich dovedením do krajnosti. Mnohdy upozorňuje na skutečné problémy, kterým širší veřejnost nevěnuje nebo nechce věnovat pozornost. Tradiční psychologizace radikálů jako nezralých jedinců hledajících silného vůdce a jednoduché recepty celou realitu nepopisuje. Kde končí hranice mezi zásadovým postojem, radikalismem a extremismem? Je to jen otázka souhlasu či připuštění použití násilí pro prosazení daného názoru? Co lidé frustrování z politického marasmu, zakážeme jim přístup do médií? Nezpochybňuji, že ve společnosti jsou rozšířené odpudivé a nebezpečné názory. Nezpochybňuji, že existují jejich rétoricky obratní propagátoři. Dvě volební období už seděli ve sněmovně sládkovci. Svobodomyslný člověk, demokrat, musí být schopen unést i nesouhlasné a podivné názory. |
ODKAZY
|
