Liberální strana

Respekt: S děkanem Jiřím Zlatuškou o opisování na vysokých školách

13. 10. 2009 - x

České party
11. 10. 2009 19:50 - Adam Šůra

Aféra s opisováním závěrečných prací na plzeňské právnické fakultě skončila vlastně happy endem. Hlavní plagiátoři museli odstoupit a veřejnost dostala zprávu, že podvádění na vysokých školách má své meze. Podle děkana Fakulty informatiky Masarykovy univerzity Jiřím Zlatuškou však čeští akademici pořád trpí vysokou tolerancí vůči podvádění. „Pořád se vůči němu postupuje málo tvrdě a případy se zametají pod koberec,“ říká.

Plzeňské plagiátorství není jediný případ podvádění na univerzitách, který pronikl na veřejnost. Tituly získané za opsané práce se v posledních letech řešily na právech v Olomouci, na pražské Vysoké škole ekonomické, na zlínské Univerzitě Tomáše Bati. Je Česko země, kde se opisuje výrazně víc než jinde ve světě?
JZ: Četl jsem nedávno statistiku, podle které desetkrát narostlo množství článků ve světových odborných časopisech, od nichž se redakce distancovaly, protože se zjistilo, že jsou opsané. Takže Česko není nějaká zásadní výjimka. Ten hlavní problém je však v tom, že se u nás proti plagiátorům nepostupuje dostatečně razantně. Když někdo opisuje, je to ostuda. Když to opisování ale není okamžitě potrestané, je to těžký průšvih. Pro obraz vysokých škol – i ve světě – není ani tak problém samotné plagiátorství jako fakt, že se s ním akademická sféra nedokáže dostatečně razantně vypořádat.

Jak to? V Plzni se to podařilo, usvědčení podvodníci museli odejít a pátrá se po dalších.
JZ: Ti lidé pouze odstoupili. Podle mě měli dostat na hodinu vyhazov. To je plně v pravomoci univerzitního managementu. Jiná situace je u studentů, kde případné vyloučení musí podle zákona nejdřív projednat disciplinární komise, ale zaměstnance lze při hrubém porušení pracovních povinností vyloučit okamžitě. Když se porovnají dva texty a je evidentní, že jeden je opsaný z druhého, tak není o čem se bavit.

To je zvláštní. V Česku panuje velká úcta k titulům a přitom podle vás sami akademici tolerují, když někdo tituly získává podvodem, a de facto tak snižuje jejich význam. Čím si ten rozpor vysvětlujete?
JZ: Funguje tu princip zděděný z komunismu, že přece nepůjdu proti svým kolegům, se kterými jsem v jedné partě. Naštěstí se to u mladších ročníků začíná postupně měnit. V disciplinárních komisích u nás na univerzitě zasedají i studenti, a ti nemají problém hlasovat pro vyloučení svých vrstevníků, kteří opisovali. Také skutečnost, že ten plzeňský případ dostali na titulní stránky novin lidé z tamní fakulty, snad svědčí o tom, že tolerance vůči opisování i mezi akademiky klesá. Ale na druhou stranu – na naší univerzitě je už rok známý případ tajemníka pedagogické fakulty, který zřejmě opsal svoji bakalářskou práci, a jeho nadřízený děkan to ještě nezačal prošetřovat. Znovu jsem na ten případ upozornil, ale stále se nic neděje.

Nebylo by namístě podat trestní oznámení, když sama škola nekoná?
JZ: Takové případy si musí univerzity především řešit samy. Je naprosto nedůstojné pro akademiky, aby čekali, až za ně rozhodne policie, státní zastupitelství nebo ministerstvo. Potom je tu samozřejmě ministerská akreditační komise, která může zasáhnout a třeba odebrat nějakému oboru nebo fakultě oprávnění vyučovat. Bohužel ani ta nepostupuje podle mého názoru dost razantně a přistupuje na různé právní kličky, které umožňují jednotlivé případy zamést pod koberec.

To zní dost pesimisticky. Dá se tu proti opisování vůbec něco dělat?
JZ: Podle mého názoru je jedinou cestou transparentnost. Nutné je kvalifikační práce zveřejňovat, dnes to nařizuje i zákon. Na Masarykově univerzitě zveřejňujeme všechny práce a oponentské posudky ještě předtím, než je jdou jejich autoři obhajovat. Když vzniknou nějaké pochybnosti o původnosti práce, při obhajobě můžou zaznít. Nefunguje to samozřejmě stoprocentně, ale v zásadě jde o to, že když ztížíte lidem možnost podvádět, tak se o to budou i méně pokoušet. Školy – a není to jenom právnická fakulta v Plzni – se zveřejňování závěrečných prací pořád brání, což souvisí s tím principem „jedné party“, který jsem už zmiňoval.

Šéfové univerzit si ale často stěžují, že jednotlivé fakulty mají velkou autonomii a nejde je uřídit a vnutit jim jednotný systém kontroly. Nechtělo by to změnit řízení univerzit?
JZ: Když jsme zaváděli informační systém na Masarykově univerzitě, jehož cílem byla právě průhlednost a transparentnost celé univerzity, tak se tomu bránilo tehdejší vedení filozofické fakulty. Jako důkaz, že student absolvoval podle pravidel, se tam tehdy bral nakopírovaný index, který se kamsi zakládal na studijním oddělení. Zašel jsem tam jako rektor na namátkovou kontrolu se třemi náhodně vylosovanými jmény absolventů, aby mi k nim dohledali příslušné doklady. Našly se jenom k jednomu jménu. Potom už protesty přestaly. Rektoři můžou prosadit ledasco, když chtějí.