Volby Home English

ODjinud: SZ na historickém rozcestí

9. 7. 2005 - ll

zásadní text o situaci v SZ

Beránek:SZ na historickém rozcestí



Vnitřní spory, které se vlečou déle než rok, dlouhodobě oslabují naši stranu a odrazují od nás veřejnost, média, politické partnery i sponzory. Zájemců o členství ve straně ubývá. Desítky členů jsou natolik znechuceny, že své členství již ukončily, další se chystají odejít nezaplacením členských příspěvků.

Proti vedení strany otevřeně vystupují členové předsednictva, kteří nepokrytě spolupracují s bývalými funkcionáři zodpovědnými za neutěšený stav strany a finanční machinace v minulých letech. Přitom právě odstavení těchto starých struktur od moci bylo jedním z cílů hnutí, které v roce 2002 zahájilo reformu Strany zelených směrem k živé, otevřené a slušné politické alternativě.

Opozice ve straně sahá s blížícími se volbami k čím dál nevybíravějším prostředkům boje o moc. Vedle mediální kampaně proti vlastní straně (vedené již při volbách v loňském roce) soustavně zpochybňuje zvolené vedení, ochromuje naše hospodaření a provoz podle zásady "čím hůře, tím lépe", aby pak mohla okázale vytýkat předsedovi to, že strana nefunguje, jak má.

Poslední událostí je zrušení mandátu pražské předsedkyně Daniely Matějkové v Republikové radě, které provedla pražská krajská a následně (v pátek 24. června) i Ústřední revizní komise. To v mých očích představuje zásadní zlom. Obě revizní komise, již dříve rozhodující politicky a předpojatě ve prospěch opozice, jednaly bez opory ve stanovách a svévolným zasahováním složení do složení volených orgánů začaly ohrožovat fungování strany. Tichým tolerováním násilnického chování Jana Wünsche, který letos v únoru v přítomnosti předsedy Ústřední revizní komise pěstí udeřil těhotnou ženu a jenž neoprávněně jedná jako člen pražské revizní komise, také zpochybnily základní etické hodnoty Zelených.

Ve Straně zelených, která se chce stát alternativou velkým stranám a zlepšovat politickou kulturu v parlamentu, sledujeme rozmáhající se ochotu vést politický boj jakýmikoliv prostředky, povyšování osobních zájmů nad zájmy celku, budování účelových spojenectví bez ohledu na program a zásady. V současném stavu se naše strana zpronevěřuje svému cíli, kterým je pomoci napravit politické poměry a nabídnout znechuceným občanům jinou, lepší kvalitu.

Tato situace je neudržitelná a na tom, jak se ji podaří zvládnout, závisí budoucí osud Strany zelených. Proto je nezbytné pojmenovat problémy, jaké skutečně jsou - jinak se nám nemůže podařit najít trvalé a správné řešení.

Považuji za potřebné otevřeně promluvit o situaci také proto, že se nechci podílet na podvodu na členech, kteří do strany vstoupili ve snaze přispět k budování politické alternativy, i na voličích, kteří ve Stranu zelených stále vkládají svoji naději.

Pokračující válka namísto spolupráce

Snahy o svržení předsedy a vedení strany, které od jara 2003 dokázalo prakticky z popela postavit stranu ekonomicky i organizačně na nohy, politicky ji ukotvit, zvednout celostátní preference mezi tři a čtyři procenta a získat pro ni historicky první mandáty v Senátu a v krajském zastupitelstvu, zesílily právě před rokem po evropských volbách.

Opozice tvořená především Otevřenou platformou, jejíž členové během evropské volební kampaně veřejně působili proti Straně zelených, tehdy před chystaným sjezdem začala pracovat pro nově příchozího Martina Bursíka a na předsedu prosazovala Petra Štěpánka. Zářijový sjezd v Olomouci mne ale potvrdil ve funkci a do předsednictva zvolil představitele obou hlavních proudů, což jsem podporoval s vírou ve spolupráci a jako cestu k překonání konfliktů. Všichni členové předsednictva byli zvolení s jasným slibem spolupracovat, usilovat o sjednocení strany a dovést ji úspěšně do parlamentu v roce 2006.

Ve skutečnosti se však záhy ukázalo, že opozice se s podílem na moci nesmíří a že bude dále usilovat o získání celého vedení. Již týden po sjezdu rozeslali členové předsednictva Kuchtová, Bursík a Štěpánek poděkování Otevřené platformě, Petru Uhlovi, Pavlu Pečínkovi, Ivanu Dejmalovi a dalším za jejich boj proti minulému vedení a proti jeho údajným nedemokratickým postupům. Tím se od samého začátku jasně vymezili vůči předsedovi a dalším členům předchozího vedení strany. Současně odmítli mé opakované nabídky k jednání s cílem dohodnout pravidla, podle nichž by předsednictvo vystupovalo zásadně jednotně a jako kolektivní orgán.

Již v říjnu a v listopadu jsem také během cest na akce Evropských zelených narazil na to, že moji kolegové tam v kuloárech šíří zvěsti o tom, že "Beránek není dobrým předsedou a měl by se vyměnit" a že představuji pro stranu nepřijatelný fundamentalismus. Není to přitom zdaleka poprvé, kdy se o nás v zahraničí šíří zkreslené i nepravdivé dehonestující informace, včetně lživých obvinění z defraudace peněz. Když jsem jednal s politickými partnery v Praze, opakovaně jsem narážel na jejich poznámky typu: "ale Martin Bursík říká, že ještě před volbami bude sjezd a vymění se vedení strany". Ve chvíli, kdy na schůzce vystupuji jako předseda strany, je taková situace nejen trapná, ale ztěžuje možnosti o čemkoliv solidně jednat a naše strana je leda k smíchu. Na podobné překážky narážím také při jednání o finančních prostředcích pro provoz strany, což má přímé negativní ekonomické dopady.

Při jednáních předsednictva jsem se přitom trpělivě snažil vycházet vstříc a dávat kolegům prostor, výsledkem však často byly obstrukce a neefektivnost, kdy jsme po několika hodinách přijali třeba jen jedno či dvě usnesení. Šlo tedy o pravý opak domnělého válcování většinou hlasů, které je mi vytýkáno.

Snaha tří kolegů v předsednictvu otočit poměry a získat vedení strany se objevila naplno letos na jaře, v očekávání předčasných voleb. Počátkem dubna na jednání Republikové rady předložil v rámci bodu "vnitropolitická situace" Martin Bursík delegátům návrh usnesení o tom, že Strana zelených je v agónii, předseda neplní své povinnosti a stranu manažersky nezvládá - konkrétně že se předsednictvo provinilo "několikaměsíční nečinností". Ve skutečnosti se nesešlo 52 dní, z toho jsem byl s vědomím kolegů měsíc v zahraničí, předsednictvo jsem svolal týden před odjezdem a poté dva týdny po svém návratu. V době mé nepřítomnosti mne zastupovala Dana Kuchtová (dodnes mi neposlala ani stručnou zprávu o mém zastupování, kterou jsem opakovaně žádal).

Jako další očividně vykonstruovaný argument se v této souvislosti objevila také výhrada, že Strana zelených málo vystupuje navenek a nevyjadřuje se k tématům - pomineme-li fakt, že mám značně omezené kapacity vzhledem k potřebě zajišťovat v nesnadných podmínkách také organizační provoz strany, považuji tuto výhradu za účelovou: když veřejně vystoupím, zahrnou mne kolegové kritikou, že mnou prezentovaná stanoviska nebyla projednána; když nevystupuji, jsem kritizován za pasivitu. Když jsem chtěl oživit práci s tématy na předsednictvu, odmítli Martin Bursík a Petr Štěpánek nejen úkol, ale poté i pouhou výzvu, aby spolu se mnou pravidelně předkládali předsednictvu náměty a témata (z odborných sekcí, resp. ze zahraničí a od Evropských zelených).

Necelé dva týdny po zmíněné dubnové republikové radě kolegové Bursík, Kuchtová a Štěpánek vydali a rozeslali médiím veřejné prohlášení, že budou usilovat o sjezd, který vymění vedení Strany zelených. O této jejich výzvě jsem se dozvěděl tak, že mi pět dní poté volali reportéři a ptali se mne na stanovisko. Kolegové mi svůj zásadní krok nedali na vědomí, ale neseznámili s ním ani další členy předsednictva a Strany zelených.

Martin Bursík a jeho příznivci se tak již měsíce snaží uměle vyvolávat krize, poté na ně poukazovat a požadovat sjezd a výměnu vedení.

To má bohužel i značně negativní dopady na chod a hospodaření strany, kde považuji za potřebné uvést ještě jeden příklad. Týká se závazku Strany zelených vůči společnosti Harmonie CZ, tedy mnohamilionového dluhu způsobeného předchozími vedeními Strany zelených. Podle dohody, kterou jsem s tímto hlavním věřitelem SZ uzavřel v červenci 2003, nám více než polovinu dlužné částky prominul a zbytek jsme povinni uhradit ve třech splátkách rozložených do konce roku 2006. Druhá splátka v roce 2004 měla činit dva miliony korun. Již od léta bylo zřejmé, že v důsledku nižší volební účasti v Evropských volbách (za každý hlas dostala SZ 30 korun) nám bude zhruba 600 tisíc korun v rozpočtu chybět a pro úhradu splátky bude třeba tyto peníze zajistit odjinud. Tomuto úkolu jsem věnoval velké úsilí v listopadu a v prosinci, problém jsme řešili i na předsednictvu - bohužel ze strany kolegů Bursíka, Kuchtové a Štěpánka jsem se opět nedočkal žádného přispění, naopak napadali způsoby zajištění financí, které jsem navrhoval a organizoval.

Nezbytnou částku jsem přesto se značným úsilím získal. Když nám potom těsně před Vánoci nečekaná exekuce obstavila na účtu téměř 300 tisíc korun, Harmonii jsme mohli uhradit pouze větší část požadované splátky. Obratem jsem rozeslal všem členům informaci o kritické situaci, protože v důsledku nesplacení celých dvou milionů hrozily straně značné sankce včetně okamžité exekuce. Ani tehdy jsem se však nedočkal jakéhokoliv přispění - teprve později v letošním roce Martin Bursík prohlásil, že se strana v této situaci ocitla vinou předsedy, který jej neinformoval, a že částku mohl zajistit - přitom o hrozících sankcích v plném rozsahu prokazatelně věděl.

V důsledku tísnivé finanční situace, kdy jsme v letošním roce schopni jen díky státním příspěvkům za mandát senátora Štětiny a jihomoravské krajské zastupitele hradit své závazky, jsme museli omezit provoz kanceláře, včetně vydávání zpravodaje Zelené listy. S o to větším překvapením jsem v květnu otevíral obálku, ze které na mne vypadl plnobarevný a výpravně vydaný zpravodaj "Zelená 21", který vydali tři kolegové, aniž by v něm dali jediné slovo jiným členům předsednictva.

Na základě těchto a dalších zkušeností považuji za zjevné, že i tady se jedná o záměr "utáhnout opasek" kanceláři a vedení Strany zelených tak, že nebudou schopni fungovat, poté kritizovat nedostatky a členům prezentovat vlastní profesionalitu nákladnou tiskovinou, aniž by do rozpočtu SZ přispěli jedinou korunou.

Střet dvou koncepcí

Výše popsané příklady neuvádím proto, že bych se cítil ublíženě nebo chtěl jednostranně kritizovat kolegy. Jistě se i já dopouštím chyb - přiznám se, že mne do jisté míry zaskočilo, že se tak brzy a uvnitř vlastní strany budu muset potýkat s urputným mocenským bojem. Před řízením Strany zelených jsem měl zkušenosti jen s prací v týmu lidí, kteří se třeba někdy neshodnou, ale dokáží táhnout za jeden provaz, protože je spojuje jeden cíl.

Zkušenost ukazuje, že Strana zelených je odlišným světem. Desítky konkrétních příkladů přitom dokládají, že nejde jen o osobní spory a soupeření o "moc", ale o střet dvou zásadně odlišných koncepcí: lišíme se v konkrétních programových věcech, ale také - a to zejména - v kultuře a stylu, kterými své cíle prosazujeme.

Programové rozdíly vystoupily poměrně zřetelně na olomouckém sjezdu. Zatímco já jsem obhajoval vizi politiky, která není zdaleka jen "zelená", ale stejný nebo i větší důraz klade na další oblasti, jako jsou kvalita demokracie, kultura či média, můj protikandidát Petr Štěpánek prezentoval představu SZ jako strany obsazující niku primárně ekologické tématiky, doplněné protikorupčními aktivitami. Zatímco já jsem nabízel politiku principiální, usilující o zásadní změnu společnosti, protikandidát se chtěl zaměřit na prosazování konkrétních technických a legislativních opatření (proti kamionům a podobně). Rozdílný přístup se také ukázal při diskusích o zákonu o obnovitelných zdrojích energie, kdy Martin Bursík - v tomto případě navíc spoluautor vládní předlohy zákona - odmítal věcnou kritiku některých poměrně vážných nedostatků zákona a napadal snahy o jejich nápravu.

Myslím si přitom, že oba přístupy mohou mít ve Straně zelených své místo a dokonce se mohou doplňovat, pokud k sobě budou hledat cesty a spolupráci. Té jsem se však nedočkal a postupně vyvstával druhý, snad ještě zásadnější rozdíl, týkající se samotného přístupu k politice.

Do politiky a do Strany zelených jsem vstupovat s cílem pomoci vybudovat politickou alternativu, která by nabízela lepší, důstojnou vnitřní kulturu, důraz na program a na veřejný zájem, vstřícnost občanům a pozitivní atmosféru - na rozdíl od nechutného politikaření, klientelismu a sledování osobních zájmů, zametání vlastních problémů pod koberec a ochoty za dílčí výhody prodat cokoliv.

Původním impulsem "tmavozeleného hnutí", které do Strany přivedlo desítky aktivních lidí z občanských iniciativ, byla zpronevěra finančních prostředků tehdejším vedením SZ, ke které došlo záhy po parlamentních volbách roku 2002 (zejména šlo o dar ve výši 1,7 milionu korun tehdejšímu manažeru Daliboru Vachulkovi). Po výměně vedení na jaře 2003 vyšly najevo další závažné nedostatky v hospodaření, za které nesou politickou a možná i trestní zodpovědnost členové tehdejšího vedení: , kteří za hospodaření zodpovídali (Miroslav Rokos a Jan Dytrych jako příslušní statutární zástupci), reálně je prováděli (Jiří Čejka, Dalibor Vachulka, Emil Zeman jako osoby hospodařící v kanceláři, v pokladně a na bankovních účtech) či selhali při jeho kontrole (Dušan Oslej ml. jako předseda revizní komise).

Je pro mne proto nepřijatelné, když se tito bývalí funkcionáři stávají významnou součástí opozice a když u nich hledá podporu Martin Bursík, nyní již otevřeně kandidující na post předsedy Strany zelených. Fakt, že Martin navrhoval na post předsedy Ústřední revizní komise Miroslava Rokose, který byl předsedou v době mnohamilionových machinací ve stranické pokladně, je pro mne nepřijatelný. Stejně jako to, že na oplátku podporuje a do funkcí dosazuje (případně jim funkce slibuje) další osoby spojené s dobou, kdy ve Straně zelených mizely miliony a politicky ani organizačně prakticky nefungovala.

Vrcholem nepřípustného boje jakýmikoliv prostředky je v úvodu zmiňované zpolitizované a podjaté rozhodování revizních orgánů, kde má většinu stranická opozice. Ve chvíli, kdy naše revizní orgány neoprávněně a bez jakékoliv opory ve stanovách zasahují do pravomocí a složení demokratických orgánů, nemáme již právo tvářit se jako strana, která chce měnit poměry na domácí politické scéně.

Jako předseda se s takovým jednáním nemohu a nechci smířit, a to nikoliv kvůli sobě, ale kvůli tomu, že nemohu připustit, aby naše strana slibující slušnější politiku už nyní ve vlastních řadách takto kazila.

Východiska a řešení

Jako tradiční řešení se samozřejmě nabízí sjezd, který by situaci vyhodnotil a znovu zvolil celostátní orgány strany. Obávám se ale, že sjezd sám o sobě nic nevyřeší.

Dvanáct měsíců před volbami je nejvyšší čas začít se připravovat na volby - od přípravy programu, volební strategie, přes rozpočet, shánění prostředků a plánování kampaně až po hledání kandidátů v krajích a jednání s možnými partnery. Abychom to vše zvládli a mohli usilovat o zisk pěti procent hlasů, je nezbytné obrátit úsilí zejména tímto směrem.

Abychom ale mohli pracovat na volbách a aby se neopakovala situace po olomouckém sjezdu, kdy po těsném vítězství jedné strany pokračuje vnitrostranický boj, sjezd sám o sobě nestačí. Zejména sjezd vyvolávaný způsobem, jakého jsme svědkem, kdy se zjevně chystá silový, nekompromisní střet bez ochoty k dohodě.

Sjezd situaci vyřeší pouze tehdy, když již před ním dokážeme najít vnitřní dohodu. Nemusíme si hned padnout kolem krku, ale musíme najít způsob soužití, který nebude pro stranu vyčerpávající a likvidační. Jeho základem nemůže být nic jiného než základní shoda představitelů obou stran, pro začátek alespoň na pravidlech a etice vnitrostranické konkurence.

V zájmu dosažení smíru jsem dokonce jistou dobu zvažoval, že se vzdám funkce předsedy. Nyní však vidím, že nemohu ustoupit, protože opozice dává svým postupem najevo, že v zájmu zisku postů ve vedení je ochotna jednat způsoby, které kulturu Strany zelených srážejí na úroveň ubohého průměru české politiky. Pokud nejsou některým lidem takové postupy cizí při soupeření o vedení strany s minimálním reálným vlivem, jak se budeme moci spolehnout na jejich zásadovost v parlamentních lavicích?

Stejně jako řada jiných členů odmítám redukovat politickou práci na neustálou mobilizaci delegátů a hlasů. Dosud jsem k tomu nucen, protože na sjezdech, republikových radách i krajských konferencích jde čím dál méně o argumenty, názory a věcnou debatu (o konstruktivní spolupráci nemluvě), ale čím dál více jen o čistou o aritmetiku hlasovacích poměrů, nyní navíc narušovanou svévolnými zásahy revizních orgánů. Toto ale není styl politické práce ani stranická kultura, kvůli kterým jsem do Zelených vstupoval - ba přesně naopak! S lítostí sleduji, že desítky členů, kteří vstupovali do strany s podobnými ideály a vizí, jako já, dnes odcházejí, protože po účasti na několika takových schůzích je přepadá marnost a hluboké znechucení.

Je nejvyšší čas, pokud jsme jej již nezmeškali, začít pracovat společně a kolegiálně. Podívejme se na naši situaci z odstupu: vždyť jsme v jedné malé straně, našimi skutečnými protivníky jsou představitelé a záměry ODS, komunistů, vlády, prezidenta a průmyslových korporací. Ukažme, že jsme hodní toho nést politickou zodpovědnost za stát, že dokážeme vidět dál než za hranice vlastní strany, že společenský zájem je nám důležitější než vlastní posty. Vždyť po volbách roku 2006 hrozí vláda ODS a zavedení většinového systému, který vytlačí na okraj i větší strany, než jsou Zelení - pokusit se tomu zabránit je naší podle mne naší politickou zodpovědností.

Po několika nevyslyšených nabídkách k jednání s vnitrostranickou opozicí o smíru a spolupráci, které jsem v posledních měsících inicioval, jsem v neděli znovu nabídl Martinu Bursíkovi jednání, které by v zájmu celku ukončilo paralyzující spory ve straně. Žádám jej, aby - pokud má výhrady k dosavadním návrhům prostředníků a rozhodčích - sám navrhl podobu jednání, které by mohlo vést k cíli.

Vidím to jako skutečně poslední možnost, jak kritickou situaci vyřešit a uchovat přitom naději na to, že Strana zelených vstoupí do parlamentu jako reálná a perspektivní alternativa zavedeným politickým stranám.

Jan Beránek, předseda SZ
V Chytálkách, 28. června 2005

****************************************
Další texty o SZ(LiRA/LiberálovéČR)

Kuchtová: Strana zelených je sice na rozcestí, ale není v krizi


Vážené členky, vážení členové Strany zelených,

předseda strany Vám před dvěma dny rozeslal informaci, která dramaticky popisuje situaci ve Straně zelených, líčí krizi, zmítání strany ve sporech a vůbec zmar celé strany.

V krajích se krize nekoná

Navštívila jsem v poslední době jednání krajských konferencí v Ústeckém, Pardubickém, Karlovarském, Jihomoravském, Jihočeském a Vysočinském kraji, jsem v kontaktu s vedením Moravskoslezského kraje. O krizi, o níž tak dramaticky píše náš předseda J. Beránek, mnozí lidé v kraji vůbec netuší, jiní mají velmi málo informací a většina málo chuti nechat se do sporů vedení opakovaně vtahovat. Pokud vůbec někde ke sporům dochází, pak především na jednáních předsednictva a Republikové rady.

Zájemců o členství ve straně na jedné straně ubývá – daří se nám zbavovat se v krajích mrtvých duší (členů SZ, kteří nepracují a neplatí), na druhé straně přibývá – hlásí se stále noví členové, kteří vidí, že Strana zelených má šanci stát se parlamentní stranou. Neustále vznikají nové odborné sekce, v krajích se aktivizují členové, kteří chtějí pracovat na volebním programu a volební kampani, objevují se zájemci o koalice.

Strana prostě zcela normálně funguje, není žádný důvod k dramatickým prohlášením, ani k temnému líčení zmaru. Jediným skutečným problémem je situace ve vedení strany. Ale i tam se občas daří nalézt konsensuální řešení problémů.

Spolupráce s bývalým vedením

Pan předseda vytýká členům předsednictva (zřejmě mně, M. Bursíkovi a P. Štěpánkovi) spolupráci s bývalými funkcionáři zodpovědnými za neutěšený stav strany. Měl by se nad sebou zamyslet – pana Vachulku jsem viděla jednou v Budějovicích (tehdy jsem nebyla členkou strany), pana Zemana osobně také jednou. S M. Rokosem, kterému dnes nemůže J. Beránek přijít na jméno, spolupracoval právě on, v době tmavozelené revoluce ve straně. Je opravdu smutné, že databázi členů tehdy J. Beránek a spol. získali od M. Rokose. Tehdy jim nevadil ani on, ani to, že o předání databáze (dle mého správné) „tmavozeleným“ rozhodl M. Rokos bez vědomí ostatních členů tehdejšího vedení strany. V bývalém vedení strany pracoval také pan O. Lukáš a pan A. Mach.

V Jihočeském kraji jsme našli cestu k dlouholetým členům strany a naše vztahy jsou dobré. Nemá žádný smysl tyto členy strany neustále osočovat, je třeba hledat cesty ke spolupráci, i když to může být složité.

Mediální kampaň

O žádné mediální kampani proti vlastní straně, o níž náš pan předseda píše, mi v posledním roce není nic známo (snad s výjimkou několika kritických článků P. Pečínky). Jako členka předsednictva jsem zveřejnila jediný článek bez vědomí PSZ – společně s M. Bursíkem a P. Štěpánkem. Zde jsme se distancovali od prohlášení J. Patočky a J. Beránka, kterým chtěli prostřednictvím sociálních demokratů reformovat komunisty a navazovat s nimi dialog. Protože se jednalo již o několikátý krok předsedy a části vedení, o kterém jsme neměli informace, napsali jsme, že nezbývá než usilovat o změnu vedení na sjezdu strany. Předseda J. Beránek ovšem neváhal a o problémech na minulé Republikové radě informoval ČTK. Mně to principiálně nevadí, kde však jsou kritici „praní špinavého prádla navenek“ – proč najednou mlčí?

Ochromování hospodaření

Podobně mi není nic známo o cíleném ochromování našeho hospodaření. Naopak – snažím se o dosažení transparentnosti ve financování (viz např. mé pravidelné informace z jednání PSZ), byl připraven alternativní návrh rozpočtu (M. Kolík, Š. Johnová, R. Panská), který byl místopředsedou pro hospodaření částečně akceptován. Hospodářská sekce připravila návrh nového hospodářského řádu – hlavním autorem je M. Kolík. M. Bursík i P. Štěpánek přispěli významnými částkami na kampaň senátora Štětiny. M. Bursík nabídla J. Beránkovi spolupráci při obtížných jednáních se společností Harmonie.

Mandát Daniely Matějkové

Nejaktuálnějším problémem a zřejmě hlavním impulsem, z něhož pan předseda vyvozuje vážné příznaky krize ve straně, je zrušení mandátu Daniely Matějkové v Republikové radě. Ve svém popisu situace J. Beránek nevybíravě a jednostranně napadá revizní orgány. Osobuje si absolutní právo rozumět stanovám nejlépe ze všech (rozumí jim prý lépe než 4 členové ÚRK), neváhá revizním orgánům podsouvat předpojatost. To, že všichni předsedové pražských ZO nebyli dostatečně informováni o konání krajské konference, ponechává jako detail stranou. Důležitý je zřejmě mandát, nikoli demokracie.

Proč se pan předseda nezajímal o platnost svolání moravskoslezské krajské konference a o mandáty E. Holubové a J. Blahuty (členů RR)? ÚRK totiž zrušila z formálních důvodů krajskou konferenci Moravskoslezského kraje. Do MSK – na rozdíl ode mne – nejel, za mandáty členů RR E. Holubové a J. Blahuty nebojoval.

Je dobře, že se ÚRK, na rozdíl od pana předsedy, zajímá o svolávání krajských konferencí a ještě lepší je to, že v případě pochybení při jejich svolání rozhoduje bez ohledu na to, zda v čele krajů stojí lidé naklonění Beránkovi nebo Bursíkovi. Podle stejných pravidel rozhoduje v Moravskoslezském jako v Pražském kraji a za to jí patří dík.

Samostatnou kapitolou je chování J. Wunsche vůči jeho švagrové, kterou uhodil. Na posledním „nejednání“ Republikové rady se o něm diskutovalo nejdéle. Je velmi zajímavé, že únorovou kauzu vytáhli kolegové jako téma pro červnovou Republikovou radu. Navíc v situaci, kdy ÚRK tento podnět již řeší – podnět podala Jana Drápalová 27.5., podnět byl na nejbližším jednání ÚRK 24.6. přidělen k řešení jednomu členu ÚRK. J. Wunsch už ÚRK zaslal své stanovisko. Kauzu projednávala také základní organizace, v níž je J. Wunsch členem. Soukromě a kriticky s kolegou Wunschem mluvila snad většina z nás, kteří jsme se s jeho případem setkali.

Na Republikové radě se však díky iniciativě p. Ryby a p. Lukáše vytvořil jakýsi tribunál – všichni měli veřejně odsoudit J. Wunsche, ale i P. Hrdinu a M. Komárka a měli požadovat jejich okamžité vyloučení ze strany. Aniž by se pokusili dát „obžalovaným“ šanci hájit se, aniž by zaváhali nad složitostí případu svolávání pražské krajské konference, žádali tito samosoudci potrestání. Nikdo z nich neměl potřebu zeptat se přítomného P. Hrdiny na názor či na vysvětlení stanoviska ÚRK. Jediné, co žádali, bylo potrestání - vyloučení.

Byl to pro mě skutečně hrozný zážitek, nechápu dodnes, jak může někdo tak jednostranně soudit. Vzhledem k situaci ve straně (vylučovali jsme už M. Horáčka, člena německé Strany zelených, teď chceme vylučovat P. Hrdinu a M. Komárka – za vyjádření názoru a za kritiku ) očekávám, že naši samosoudci navrhnou německé Straně zelených vyloučení Joschky Fischera za házení Molotovových koktejlů nebo jiné hříchy z mládí, ale hlavně za to, že má své názory.

Objektivnost, schopnost empatie nebo dokonce debata o odpuštění jsou totiž pro některé kolegy v naší straně pojmy zcela cizí, hříchy neodpustí nikdy a nikomu – předpokládám, že ani Joschkovi.

Otázky spolupráce ve vedení

Jan Beránek opakovaně kritizuje poděkování Otevřené platformě (OP), které jsem já, M. Bursík a P. Štěpánek zaslali OP brzy po sjezdu. Vždy jsme zdůrazňovali (i na sjezdu), že nesouhlasíme s napomenutím 7 kolegů ze SZ, že nesouhlasíme s vyloučením M. Horáčka. Náš dopis Otevřené platformě byl zcela v duchu těchto našich zásad. Jediné, co J. Beránek (bohužel politicky zcela slepě) přehlíží, je fakt, že já, M. Bursík, P. Štěpánek jsme zásadním způsobem přispěli k zániku zformované opozice ve straně. Tehdy jsem byla přesvědčená, že jsme konali správně. Dnes váhám.

Nabídky k jednání – tedy k jednání v rámci demokraticky zvoleného orgánu, tedy předsednictva, jsem nejčastěji vznášela já. Upozorňovala jsem soustavně, že musíme jednáním předsednictva věnovat mnohem více času, že musíme řešit podněty členů, že musíme jezdit do regionů. Představa J. Beránka, že předsednictvo musí vystupovat zásadně jednotně, je z kategorie nereálných představ. Je to samozřejmě ideál, k němuž se můžeme blížit, ale svědčí to o tom, že pan předseda nechápe realitu demokratických stran, která je střetem různých idejí. Pokud se s realitou nesmíří, nemůže vést tým různě smýšlejících lidí.

Utkvělá představa, že se v zahraničí a u politických partnerů šíří zkreslené a dehonestující informace

Nadace Heinricha Bölla pozvala mě, M. Bursíka, P. Štěpánka, E. Tylovou, D. Stehlíkovou, P. Lebedu, A. Lisu a další na zájezd do Berlína a Bruselu, kde jsme měli možnost setkat se se zástupci německých nevládních organizací a se zástupci německé SZ. J. Beránek opakovaně šíří myšlenku, že jsme ho v Bruselu a v Berlíně pomlouvali. Nezbývá než opakovat, že bychom se k něčemu takovému nesnížili a navíc – němečtí a bruselští Zelení mají svých starostí dost a naše spory ve vedení možná zaregistrují, ale rozhodně nechtějí nijak zasahovat zvenčí. Snažili jsme se (v Bruselu i v Berlíně) získat know-how u řady zelených témat, abychom je pak využili ku prospěchu strany. U předsedy německých Zelených jsme se např. zeptali, jak řešili konflikty ve straně.

Dotazy na situaci v české Straně zelených jsme zodpovídali v tom smyslu, že i my máme mnohé problémy, ale snažíme se najít řešení. Dodnes si pamatuji, jak na mě Daniel Cohn-Bendit vděčně podíval, když jsem mu slibovala, že ho česká Strana zelených určitě jednou pozve do Čech a zvát budou společně Jan Beránek s Danou Kuchtovou – tehdy jsem věřila, že to dokážu.

Že spory ve vedení náš image v zahraničí zhoršují, je pravda. Velkým problémem je pro členy německé Strany zelených vyloučení M. Horáčka. Je třeba napravit tuto situaci, to zásadním způsobem přispěje ke zlepšení našeho postavení mezi evropskými Zelenými.

Republiková rada – jednou nepřipravená, dvakrát zablokovaná

Předseda J. Beránek prezentuje dubnové jednání republikové rady jako jednání, na kterém jsme ho napadli a neprávem kritizovali za nečinnost. Nejvíce ho rozzlobilo slovo agónie. Realita byla taková, že předtím pan předseda odcestoval do USA na měsíční stáž. Nenechal mi jedinou instrukci, nevysvětlil, co mám udělat.

Připravovala jsem tedy jednání předsednictva, na kterém jsem chtěla předjednat program Republikové rady. K mému překvapení náhle pan předseda svolal jak jednání předsednictva, tak Republikové rady z USA mailem. Protože termíny s nikým nekonzultoval a někteří z nás v „americkém“ termínu nemohli přijet, snažila jsem se najít pro jednání předsednictva jiný vhodný termín. Ani jeden z pěti náhradních termínů, které jsem kolegům Janě U., Pavlovi B. a Janu K. navrhovala, nevyhovoval. Nepodařilo se mi ani svolat předsednictvo, ani připravit jednání RR. Když se pan předseda vrátil z USA, žádala jsem ho, aby program jednání RR se členy PSZ předjednal. Odpověděl, že to „nějak“ udělá.

A udělal – vypustil důležité body programu, přizpůsobil ho svým prioritám. Na Republikové radě jsme se potom trapně hádali před členy RR o body programu. Situaci, kdy 1 místopředsedkyně neví, zda může nebo nemůže svolávat jednání, kdy kolegové její návrhy na svolávání jednání PSZ ignorují, neví, zda se jí podaří dojednat program RR – takovou situaci nelze nazvat jinak než agónií.

M. Bursík svůj kritický návrh usnesení nakonec stáhl, přepracoval a slovo agónie vypustil.

Pan předseda také zmiňuje, že jsem mu prý neposlala zprávu o zastupování v době jeho nepřítomnosti. Zprávu obdržel na jednání předsednictva na disketě – členové PSZ jsou svědky.

Další jednání Republikové rady byla zablokovaná – na jednání RR v květnu pozval J. Beránek senátora J. Štětinu. Beseda s panem senátorem byla zajímavá, ale příliš dlouhá. Nestačili jsme opět probrat ani zlomek programu, navíc v druhé polovině jednání použila skupina kolem J. Beránka obstrukci a z jednání odešla (uznali sice rozhodnutí mandátové komise – kladné rozhodnutí vzhledem k mandátu D. Matějkové, ale odmítli uznat rozhodnutí komise návrhové a volební o tom, že není možné provést volbu předsedy a místopředsedů RR usnesením).

Poslední jednání Republikové rady předseda J. Beránek zrušil, ačkoliv k tomu nemá žádný mandát.
Jednání kolektivního orgánu může být totiž ukončeno následujícímu způsoby:
1. Probráním všech schválených bodů programu,
2. Uplynutím určité doby, pokud se o tom kolektivní orgán usnese,
3. Usnesením kolektivního orgánu,
4. Poklesem počtu členů pod hranici usnášeníschopnosti.

Paradoxní je, že J. Beránek jako rekci na rozhodnutí ÚRK, se kterým nesouhlasí, zablokoval činnost RR. To je ovšem postup, který aktuálně hrozí zablokováním činnosti SZ jako takové. Pokud je jeho nesouhlas s rozhodnutím ÚRK natolik zásadní, má buď svolat sjezd a tam usilovat o odvolání ÚRK, nebo rezignovat.

Tím, kdo se zde měsíce pokouší vyvolávat krize, určitě nejsem ani já, ani Martin Bursík, ani Petr Štěpánek. M. Bursík nabídl D. Matějkové, že nebude během jednání RR 26.6. hlasovat, že její zrušený mandát „vypáruje“. Taková nabídka jistě nesvědčí o potřebě eskalovat krizi. Naopak krize vznikají, pokud kolegové neumí respektovat demokraticky stanovená pravidla a postupy, pokud jsou blokována připravená jednání – viz výše.

Finance:

Pan předseda vytýká mně, M. Bursíkovi a P. Štěpánkovi, že jsme mu nepřispěli žádným způsobem k zajištění financí pro splátku dluhu Harmonie a na zaplacení nečekané exekuce. Problém je však to, že jsme poměrně dlouhou dobu neznali skutečnou finanční situaci ve straně, k objasnění přispěla tzv. Informace o hospodaření, kterou vypracovali P. Brzobohatý a J. Korytář. Některé otazníky však zůstávají dodnes – například, zda nešlo splatit dlužnou částku Harmonii dříve než v šibeničním termínu v prosinci, zda musely být některé výdaje během volební kampaně do EP tak vysoké (např. výdaje p. Hoplíčka) atd. Vždycky oceňuju, že celkově předseda J. Beránek management dluhů zvládl. Pokud však volá o pomoc se zajišťováním peněz a současně odmítá diskutovat o tom, jestli je v této kritické chvíli třeba podávat další žaloby, které pravděpodobně prohrajeme, namísto hledání smírných řešení, je to těžké. M. Bursík nabídl pomoc s jednáním s firmou Harmonie – je na předsedovi, zda této nabídky využije. O případných půjčkách, event. sankcích nebo žalobách je třeba otevřeně diskutovat – nejen se členy předsednictva, ale i s členy strany.

Zelené listy a Jednadvacítka

Jako nová členka předsednictva jsem se zajímala o Zelené listy (ZL) –- část strany je totiž považovala za jednostranné. Navíc J. Beránek navrhl mě, J. Ulbrychovou a J. Korytáře do redakce ZL. Navrhla jsem jiný model - aby se šéfredaktorem Zelených listů stal člen SZ, který není členem PSZ, který je všeobecně přijatelný a který má zkušenosti z oboru (s vyhlídkou profesionalizace, pokud by SZ měla peníze). Ten by si vytvořil redakci (vše zatím na bázi dobrovolnosti). Dále aby vznikla redakční rada - mpř. pro média, zájemci z členů předsednictva, VIP aj. Zjišťovala jsem situaci ve straně a zájemce o spolupráci. Někteří zájem projevili. Bohužel – tato moje představa nebyla mpř. pro média blízká. Až na předposledním jednání PSZ se mi zdálo, že se moje představa o ZL nezávislých na PSZ konečně začíná vážně diskutovat.

Mezitím Zelené listy vzhledem k finanční situaci strany nevycházely. Otázka je, proč nevycházely alespoň v elektronické podobě. Místo toho začal vycházel elektronický Zelený týden, který vydával sám předseda J. Beránek. Zelený týden byl velmi neobjektivní. My jako členky a členové předsednictva jsme neměli možnost se k jednostranným tvrzením v Zeleném týdnu vyjádřit. Upozorňovala jsem předsedu, že Zelený týden je neobjektivní, nabídla jsem mu spolupráci. Nedostala jsem žádnou odpověď, Zelený týden vycházel dál, jednostranná stanoviska taktéž.

Bylo nutné hledat jinou cestu – tou se stalo tištěné vydání tzv. Jednadvacítky. Pokusili jsme se sdělit členům strany, jak si ti členové předsednictva, kteří přes veškerou snahu nedokázali změnit Zelené listy ve funkční celostranické noviny, kteří neměli možnost ovlivnit tzv. Zelený týden, představují vydávání novin.

Ohlasy byly velmi dobré, výtky v tom smyslu, že skupina kolem J. Beránka neměla možnost v Jednadvacítce publikovat, jsem vždy vysvětlovala – impulsem pro vydání Jednadvacítky byl především neobjektivní Zelený týden – informační list předsedy J. Beránka.

Druhé číslo „21“ vyšlo jen elektronicky. Samozřejmě, že pokud zde bude skutečná snaha vytvořit objektivní a funkční Zelené listy, budou se autoři 21 zamýšlet nad potřebností 21 a nad spoluprací na Zelených listech. Nevím ale, zda kolegyně a kolegové pochopí nutnost vytvořit objektivní a profesionálnější celostranické noviny.

Střet dvou koncepcí
Název této kapitoly vybral J. Beránek zcela přesně.

Staví se v ní však do role člověka, který vychází všem vstříc a ve straně se potýká s mocenským bojem. Já mám pocit právě opačný – zásadní změny strany ve stranu otevřenou a demokratickou zdaleka nejsou dokončeny, J. Beránek se těmto změnám brání, a logicky se přitom střetává s opozicí. Jen málokdy je bohužel ochoten přistoupit na kompromis v jednání.

Že řady této opozice rostou, není náhoda. I já jsem upřímně doufala, že spolupráce s Janem Beránkem bude možná. Myslela jsem, že to musím dokázat, když se známe z dřívějška a máme víceméně stejné programové cíle – především naši oblíbenou jadernou energetiku.

Nebylo však možné akceptovat, že ve straně pouze část vedení měla přístup k informacím o členech. Nebylo možné akceptovat vydávání jednostranného Zeleného týdne. Nebylo možné akceptovat, když část předsednictva v čele s J. Beránkem zpochybňovala mandát člena PSZ pro zahraničí P. Štěpánka s odůvodněním – „sjezd určil mandát člena PSZ jako – člen PSZ pro zahraničí - což neznamená automaticky zastupování v zahraničí.“ Tento výklad mandátu, který svým charakterem patří do kategorie zelených perel, běžně část předsednictva akceptovala a až do rozhodnutí URK o platnosti mandátu P. Štěpánka pro zastupování v zahraničí bránil J. Beránek P. Štěpánkovi vykonávat funkci, pro kterou ho zvolil sjezd. Podobně opakovaně je zpochybňován můj mandát mpř. pro regiony, ačkoli je zde tradice (už D. Stráský byl mpř. pro regiony) a ačkoli v době zahájení práce v novém PSZ jsem dostala za úkol vypracovat koncepci rozvoje regionů. Není také možné akceptovat nerespektování týmové práce a nedodržování pravidel - např. rozpuštění RR předsedou.

Je mi vytýkán formalismus (přílišný důraz na dodržování pravidel) a ztráta morálky - v poslední době především v souvislosti s případem J. Wunsche. Já považuji dodržování pravidel za jeden z prostředků, jak předcházet konfliktům – a to je v naší straně velmi potřebné. V souvislosti s J. Wunschem znovu zdůrazňuji, že jsem s ním osobně mluvila a kriticky se k činu vyjádřila. Odmítám však samozvané tribunály a rozhodně vyčkám, jaké řešení situace navrhne ÚRK a J. Wunsch sám.

Konkrétní programové rozdíly jsou dle mého názoru mezi skupinami minimální – J. Beránek zdůrazňuje pestřejší šíři témat, nikoli jen ekologii nebo ochranu přírody. Právě ve skupině kolem M. Bursíka je však mnoho lidí, kteří chtějí, aby Strana zelených byla stranou nejen „aktivistickou a ochranářskou“ , ale stranou s mnohem větším programovým záběrem. Žádný zásadní střet koncepcí – vyjma dílčích problémů - zde nevidím.

Zásadní rozdíl je však v přístupu k otevřenosti a kvalitě demokracie ve straně. Proto stojí Strana zelených skutečně na rozcestí – buď se vydáme cestou k demokracii nebo neodemokracii. Neodemokracie je pro mě symbolem té demokracie, kde se pravidla ohýbají podle potřeby. Nelíbí se nám rozhodnutí ÚRK? Rozpusťme Republikovou radu. Líbí se nám verdikt mandátové komise a nelíbí rozhodnutí návrhové? Udělejme obstrukci – opusťme jednání.

Žádáme informace a otevřenost státu vůči občanům, ve Straně zelených však tyto standardy zajištěny nemáme – mnoho členů má problém s tím zpřístupnit kolegům mailovou adresu či jiný kontakt na sebe. Předseda tuto uzavřenost podporuje – dodnes nevíme (přes četné žádosti), kdo je na rozesílači sz-l.

Východiska a řešení – může sjezd něco vyřešit?

Ano – na sjezdu by měli být dovoleni členové Republikové rady. To je povinnost vyplývající ze stanov. Mělo by také dojít ke změně stanov, která určí působnost předsedy a místopředsedů Republikové rady.

Ano – sjezd by měl určovat základní politickou koncepci strany pro nastávající období, včetně strategie pro volby v roce 2006. Po sjezdu bychom měli vědět, zda půjdeme do parlamentních voleb samostatně nebo v koalici a případně s kým. Měli bychom vědět, zda se nějak chceme profilovat např. vůči komunistům (viz výzva J. Patočky a J. Beránka k dialogu a reformování Komunistické strany) atd.

Ano, sjezd může znamenat další zásadní posun v řešení situace ve straně. Stejně jako minule – vedení strany se změnilo, změnila se Republiková rada ve prospěch krajů. Ve straně se začalo diskutovat o demokratických procedurách (jsou připraveny nové návrhy jednacího a volebního řádu – především primární volby, rozhodčího a smírčího řádu aj.), odstraňujeme „mrtvé“ duše a nečinné ZO. Ve většině krajů se podařilo najít cestu spolupráce mezi dlouholetými členy strany a novými členy. Obnovuje se a rozvíjí se práce sekcí. Všichni máme – díky novému rozesílači - přehled, kdo jsou členové a členky Strany zelených, probíhá čilá horizontální komunikace. V některých krajích již začíná příprava parlamentních a komunálních voleb. Připravuje se vznik Fóra zastupitelů. Hospodaření se stalo transparentnější, část dluhů je splacena, nové se objevují, firma Harmonie, které dlužíme nejvíc, nám (zatím) vychází vstříc rozumným splátkovým kalendářem. To vše jsou pozitivní posuny a změny ve straně.

Obava z vnitrostranického boje do sjezdu je lichá. Je přece v zájmu těch, kteří budou na sjezdu kandidovat, aby ukázali schopnost spolupracovat. Pokud nebudou spolupracovat, členové je nezvolí. Všem je už dnes myslím jasné, že jednou z nejdůležitějších vlastností pro vedení strany je elementární schopnost akceptovat názory odlišné, nevidět v jejich nositelích a priori nepřátele, hledat znovu a znovu konsensus a kompromis. Proto jsem se přihlásila do J. Beránkem ustavované skupiny pro přípravu voleb (z členů PSZ je zde i J. Ulrychová, J. Korytář, M. Bursík) a chci se na přípravě voleb podílet už nyní.

Příprava na volby je skutečně důležitá. Ještě důležitější je však trvale udržitelná Strana zelených – strana s programem, který není strnulou doktrínou, ale vyvíjí se, strana otevřená, v níž se každý může spolehnout na to, že platí demokratická pravidla, strana, ve které se názorové střety nepovažují za konec, nýbrž začátek demokracie.

Jan Beránek opakovaně zpochybňuje „způsob, jakým je svoláván sjezd“ a píše o silovém, nekompromisním střetu bez ochoty k dohodě. Jedním dechem mluví o potřebě dohadovat pravidla a etiku vnitrostranické konkurence, o potřebě vnitřní dohody, vzápětí dehonestuje opozici slovy, že v zájmu zisku postů ve vedení je ochotna jednat způsoby, které kulturu Strany zelených srážejí na úroveň ubohého průměru české politiky.

Je celkem jednoduchým pravidlem, že pokud někomu nabízím jednání, považuji ho zřejmě za hodna tohoto jednání. Nepomlouvám ho tudíž a neurážím. Toto pravidlo ještě Jan Beránek nevstřebal. Je velmi těžké jednat s někým takto nevyrovnaným.

Způsob, jakým je svoláván sjezd je zcela legitimní – opírá se o stanovy. Je demokratický, protože je svoláván „zdola“, z vůle členů SZ. Já - a pokud je mi známo nikdo ze skupiny kolem M. Bursíka - se nechystá na sjezdu na nekompromisní střet bez ochoty k dohodě. Naopak – vůle dobře připravit sjezd je veliká. Musime vydiskutovat změnu stanov ohledně předsedy a místopředsedů RR. Urgentní je diskuze o předvolebních koalicích. Volba nového předsednictva, stejně jako volba členů Republikové rady je však otázkou politické soutěže na sjezdu. Můžeme se snažit (a o to se budu určitě snažit) o to, abychom na sjezdu omezili osobní, urážející a jiné výpady proti kandidátům. Nemůžeme však bránit diskuzi delegátů s kandidáty.

Nejvhodnějším místem pro přípravu sjezdu je jednání předsednictva a jednání Republikové rady. Pokud členky a členové Republikové rady a členové strany projeví zájem o pravidelné či občasné havlíčkobrodské matiné ve formě volné rozpravy k situaci ve straně, rozhodně se diskuzi nebráním. Její podmínkou je pouze to, aby se pak uskutečnilo legitimní jednání Republikové rady a abychom nevytvářeli žádné soudní tribunály nad (ne)přítomnými členy strany.

Domnívám se, že velmi špatným místem pro přípravu sjezdu je zákulisní jednání některých členů předsednictva s jinými vybranými členy předsednictva či SZ. Osobním kontaktům se nevyhýbám, ale zkušenost mě poučila, že některé neveřejné dohody měly s jistými lidmi jenom jepičí životnost. V případě otevřeného jednání je vymahatelnost slibů mnohonásobně vyšší. Nabídky k jednání od kolegy Beránka vždy směřovaly pouze k jednání v omezeném kruhu lidí. Dlouhá a veřejná jednání mu zřejmě nevyhovují. Mně ale ano. Nabízím další jednání předsednictva o víkendu, ráda budu probírat přípravu sjezdu do všech detailů, ráda budu diskutovat, kolegiálně a konstruktivně spolupracovat. Jenom pan předseda nesmí jednání hned na začátku zrušit.

Stejně jako J. Beránek vidím velké protivníky jinde než ve Straně zelených a jsem mu dodnes vděčná za to, že mj. jeho vstup do Strany zelených byl pro mě impulsem vstoupit znovu do politiky (naposledy v OF).

Zásadní posun v řešení situace může přinést sjezd, který však v žádném případě neznamená, že se pouze změní předsedové. Změnit by se mělo především klima ve straně směrem k uklidnění situace od dramatických a nepodložených výzev – podobných, jakou Vám zaslal předseda Beránek. Ve straně je místo pro všechny, kteří myslí a jednají trvale udržitelně.

Samozřejmě, že dílčí spory zůstanou. Je však jisté, že jejich řešením není napomínání, vylučování ze strany, nebo vytváření deprimující virtuální reality rozpadu strany. Strana není v krizi. V krizi jsou některé osobnosti ve vedení a spory narušují některá jednání – některá méně, jiná více.

Jedinou možností, jak situaci řešit je jednání a jednání, včetně jednání o přípravě sjezdu. O kompromis a konsensus se budu nadále snažit a věřím, že Strana zelených poté vstoupí do velké politiky nejen zcela novými programovými body, ale také zocelená důkladnou znalostí, jak zvládat konflikty, a tím se také zapíše do historie české politiky.


Dana Kuchtová, 1. místopředsedkyně strany
České Budějovice, 30.6. 2005

****************************************
Další texty o SZ(LiRA/LiberálovéČR)
  • 28.6.05, Beránek: Válka ve SZ pokračuje!
  • 23.6.05, Perverzní dotace -plná shoda liberálů a zelených proti ničení přírody
  • 21.4.05, Výzva ke smíru ve SZ
  • 14.4.05, Hodnoty zelených a liberálů zápis z jednání
  • 16.11.05, úspěšná spolupráce LiRA a SZ v krajských volbách na jižní Moravě
  • „Tragédie žen spočívá v tom, že se každá nakonec podobá své matce.“ Oscar Wilde